Odhalená | HP FF

8.

Byla už noc, když se z nějakého nevysvětlitelného důvodu probudila. Možná to bylo noční můrou, v níž se opět ocitla na Malfoy Mannor, utíkajíc před svým otcem, nebo jen zářícím měsícem, jehož stříbřité paprsky byly silnější než obvykle. Znaveně zamžourala na hodiny, jejichž ručičky se blížily k dvanácté hodině. Chvíli se jen převalovala, jenže postel se náhle zdála býti tvrdší a myšlenky se jí v hlavě vířily rychlostí větru.

Po půl hodině neúspěšného zkoušení to vzdala a rozhodla se sejít dolů pro šálek bylinkového čaje, případně ho říznout trochou Bezesného spánku. Když kráčela po dřevěných vrzavých schodech, začala si postupně vybavovat události včerejšího včera. Dala profesoru Snapeovi matčin deník, poté ulehla a vyčkávala dokud ho neuslyší jít nahoru, nakonec však vyčerpání usnula. Velmi ji zajímalo, jak na to všechno asi reagoval. On, jehož projevy emocí jsou pro ni kolikrát stejně nečitelné jako čínština.

Od kuchyně ji dělilo jen pár kroků, když náhle zahlédla teplé žluté světlo vycházející z obývacího pokoje. Čím blíže byla, tím byly šustivé zvuky hlasitější. U vstupu se zarazila, přemýšlejíc, jestli to nebude až moc velké narušení soukromí. Snape nebyl zrovna tím, kdo by uvítal noční povídání, vlastně jakékoliv povídání s ní se pro něj zdálo býti utrpením. Rozhodla se však své myšlenky ignorovat a opatrně vešla do dveří. Celou dobu byla tichá jako pěna na hladině vody.

Viděla něco, co si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Říct, že byla překvapená nebylo ani zdaleka výstižné. Dopadl na ni nával několika těžko identifikovatelných pocitů, když modrýma očima sledovala svého profesora. Seděl na zelené pohovce a mračil se, v roztřesených rukou svíral pomuchlaný deník a horlivě listoval sem a tam. Po zemi se válely střepy, koberec nasál rudé stopy vína a skoro prázdná flaška sídlila na konferenčním stolku. Ještě nikdy ho neviděla pít a už vůbec si nedokázala představit, jak jeho tělo může na alkohol reagovat. Vždy ji přišel tak pevný, zdálo se, že musí být skoro nemožné ho rozhodit. A teď hleděla do tváře osvícené jedinou lampičkou, a okamžitě věděla, co cítí. Bolest, vztek, zradu, nenávist.

Nevšiml si jí, ani když se drobnými, opatrnými kroky rozešla jeho směrem. Něco si pro sebe mumlal a ani na vteřinu neodtrhnul oči od zažloutlých stran. Bosýma nohama se propletla mezi střepy, a pak mu se vší něžností položila ruku na rameno. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli se ho dotkla, tak moc se vnitřně bála. Vrátilo ho to však zpět do reality. Trhnul sebou jako zraněné zvíře a upřel na ni černé hluboké oči. A v ten moment se jí málem podlomila kolen. Tolik záře, intenzity v nich nikdy neviděla. Byly úchvatné. Vyzařovalo z nich tolik tepla, že by se do nich vydržela dívat hodiny. Po známém chladu a odporu nebylo ani památky.

„Evansová?" Zachraptěl zastřeným, a i poněkud opileckým, hlasem. Neodpověděla, jen tiše přikývla, vztahujíc svou ruku zpět k tělu.

„Měl byste jít spát, pane profesore," zašeptala po chvíli dusného ticha. „Tím, že budete vzhůru, už nikomu ani ničemu nepomůžete."

Myslela si, že už jí ani neodpoví. Když v tom náhle vstal, stoupajíc si přímo naproti ní. Svou výškou a náhlou blízkostí byl opět o něco děsivější. I přesto v sobě našla vnitřní sílu a hrdě pozvedla svou ostře řezanou bradu, hledíc mu do tváře. Nic neříkal, jen si ji tiše prohlížel, což ji znervózňovalo. Zároveň však pocítila nemalý pocit vzrušení a touhy být ještě o něco blíže, aby měla lepší výhled do těch náhle tak živých očí.

„Neměl byste si to dávat za vinu," pronesla pevným hlasem. Skoro se až navzájem dotýkaly a srdce jí z toho tlouklo jako splašené, i přesto... neustoupila byť jen o jediný centimetr zpět.