Odhalená | HP FF

23.

 „Dnes si všichni zkusíte vyčarovat svého patrona."

Promluvil ke všem Harry na setkání Brumbálovo armády. Nathalie stále tiše v koutu místnosti mimo hlouček ostatních jako vždy. Poslouchala slova svého bratra a sledovala, jak spokojeně vypadá. Věděla, že se chce stát bystrozorem, ale nemohla se zbavit pocitu, že role učitele by mu též seděla.

„Jedná se o velmi složité kouzlo a jen ti nejnadanější kouzelníci jsou schopni vyčarovat fyzického patrona. Proto nebuďte zklamaní, když se vám to dnes nepovede."

Slyšela nadšená šeptání ostatních, ale nesdílela ho s nimi. Byla ponořena ve vlastních myšlenkách, obzvláště v těch které se týkaly jejích blížících se OVCE. Navíc toto zaklínadlo jí nepěkně připomínalo traumatický zážitek z Azkabanu, ze kterého se stále ještě pomalu vzpamatovávala. Nebyla dnes v rozpoložení, kdy by se jí chtělo nořit se do nejšťastnějších vzpomínek, kterých stejně moc nebylo.

„Podoba vašeho ochránce se odráží od vaší povahy."

Po těch slovech se kysele ušklíbla, protože si vybavila elegantní poskakující laň profesora Snapea. To jistě neodráželo jeho povahu, ale hluboké city, které choval k její matce, což pro ni stéle nebylo příjemné pomyšlení. Zarazila se nad tím, co by tomu asi řekl její bratr. Pravděpodobně by nepěkně vyváděl. Zároveň si s těžkým srdcem uvědomovala, kolik věcí je a bude nucena před ním tajit. Sama nenávidí neupřímnost a tajnůstkářství, kterým je obdarovává Brumbál. Jenže nevědomost umí někdy chránit víc, než čirá hořká pravda.

„Je důležité, abyste našli vaši nejšťastnější vzpomínku. Ponořte se do ní a nechte, aby vás naplnila. Poté pouze vyslovte jasně a zřetelně formuli Expecto Patronum. Zní to jednoduše, ale nějakou chvíli to trvá, to mi věřte."

Věřila. Ani jí samotné vyčarování patrona zrovna dvakrát nešlo. Asi se nebylo čemu divit, protože mysl neměla zaplavenou zrovna tisícem šťastných vzpomínek. Nemohla zapomenout na ten večer, který strávila s profesorem Snapem. Naučil ji tuto formuli, stejně jako nespočet dalších. Bez něj by se nikdy nestala v magii tak zručnou, vzhledem k tomu, jak moc zameškala v praktické části. Kolikrát ho proklínala za to, jak přísný k ní byl, ale ve finále mu byla velmi vděčná. Být čarodějkou s povrchními znalostmi by ji dnešní době v kouzelnickém světě mohlo stát krk.

„Nathalie? Mohla bys jim to předvést?"

Vytrhl ji z usilovného přemýšlení hlas jejího bratra. Překvapeně vzhlédla, aby zjistila, že se na ni upírá několik párů zvědavých očí, což jí na klidu zrovna nepřidalo. Nikdy netoužila být středem pozornosti a Harry jí to zrovna dvakrát neulehčil. Navíc dnešní hodinu plánovala strávit teoretickým řečněním, na praktickou část se rozhodně necítila. Když ale viděla upřené nadšené oči zelené barvy, nemohla odmítnout.

Chvilku jí to zabralo. Upřímně měla pocit, jako by se svého patrona snažila vyčarovat poprvé. Pokaždé, když se snažila ponořit do svých šťastných vzpomínek, byla vytržena chladnýma smrtelnýma rukama mozkomorů. Její štěstí jí proklouzávalo mezi prsty, tak moc se jí nešťastný zážitek v Azkabanu vryl pod kůži. Upřímně, vyděsilo jí to. I přesto se nepřestávala dál snažit, protože se nechtěla smířit s tím, že by snad nebyla schopna vyčarovat vlastního patrona.

„Expecto patronum!"

Sebevědomí, které jí chybělo v hlavě, se snažila dohnat rázným hlasem. S hrůzou v očích však sledovala, jak jí z hůlky vyšel jen jakýsi krátký modrý záblesk, který se však pomalounku vytrácel jako pára nad hrncem. V ostatních to vyvolalo pocit trapnosti a soucitu, Nathalie však zvyšující se napětí v místnosti nevnímala. Pořád se zděšeně dívala na hrot své hůlky a zoufale se snažila setřást ten pocit, jako by jí za zády stála desítka mozkomorů hladová po její nevinné duši.