Odhalená | HP FF

9.

Rána poté umí pěkně zavařit. Není nic horšího, než se v prvních sekundách cítit jako naprostý idiot a přehrávat si poslední noc dokola, jak to teď dělala Nathalie. Ležela v posteli a tupě zírala na strop, uvažujíc, co by teď asi měla udělat. Sejít dolů jako by se nic nestalo? To by bylo trochu zvláštní. Promluvit si? Ještě zvláštnější představa, navíc hrozí reálné riziko prokletí.

Nakonec se rozhodla vstát (nejvíc ji k tomu dokopal prázdný žaludek) a doufat, že celá flaška vína, kterou profesor Snape vypil, bude stačit na to, aby si nic nepamatoval a celá ta divná včerejší situace tak mohla pomalu zmizet. Na nepatrnou sekundu ji napadlo, jestli by na něj dokázala použít kouzlo Obliviate, velmi rychle si však uvědomila, s kým má tu čest. Byla by znehybněná ještě, než by stihla vzít hůlku do ruky.

Opatrně se zatajeným dechem scházela po schodech. Ještě nevešla ani do kuchyně, a už si všimla muže oděného v černém, jak sedí u dřevěného stolu, v pravé ruce svírajíc horkou voňavou kávu, v druhé výtisk denního věštce.

„Dobré ráno," pípla nezvykle tiše. Neobtěžoval se ani odtrhnout zrak, jen kývl a něco zamručel. No, zatím to vypadá, že bude vše při starém. Ta myšlenka ji prapodivně zahřála na hrudi. S trochu lehčím pocitem došla k lince, volíc pro dnešní start dne prostý černý čaj. Nebyla snídaňový typ, horký nápoj jí plně postačil.

Sedla si naproti mistrovi lektvarů, a i přesto že mu přes výtisk neviděla do obličeje, jejich náhlá blízkost způsobila houstnoucí napětí. Byla si skoro jistá, že to cítí jen ona a její myšlenky jsou naprosto iracionální a zbytečné.  Tak jako tak koukala všude po místnosti, jen ne na muže před ní. Vydržela by to určitě velmi dlouho, kdyby nesložil noviny, nezabodl do ní černé uhrančivé oči (které už nebyly tak kouzelné jako minulou noc) a neujal se slova.

„Weasleyovi vás zvou na ústředí řádu," pronesl věcně bez známky emocí, „Molly Weasleyové nějakým záhadným způsobem neunikly vaše blížící se osmnácté narozeniny a ráda by je řádně oslavila."

Pravděpodobně byste si nikdy nedokázali představit, že by se slova "narozeniny" a "oslava" dala pronést s takovým pohrdavým tónem a nezájmem. V podání Severuse Snapea to však nebylo nic překvapivého. Nathalie se ale i tak překvapeně zarazila. Úplně zapomněla na to, že za pár dní jí bude už osmnáct a stane se tak oficiálně plnoletou i v mudlovském světě. Měla hlavu plnou úplně jiných věcí.

Černovlasý muž od ní čekal větší nadšení. Uvidí tu bandu tupohlavců a konečně se zbaví jeho přítomnosti. Měla by skákat až ke stropu, místo toho jen zaraženě mlčela s nečitelným výrazem ve tváři. A doopravdy se necítila šťastně. Celé to překvapení pramenilo z toho, jak moc ji představa opouštění tohoto domu doopravdy zasáhla. Skoro až musela potlačit zklamané povzdechnutí.

„Zůstanete u nich do konce prázdnin," dodal, aby dívka jasně pochopila, že už nebude muset trávit více času se svým umaštěným profesorem lektvarů. Její pokračující bez emoční reakce ho donutila vrátit se ke včerejší noci. Přirozeně si na ni čistě pamatoval, ale rozhodl se, že bude lepší, když o tom už nikdy nebudou mluvit. Bude to tak moci skrýt hluboko do svých myšlenek.

„Dobře," kývla po další dlouhé chvíli ticha. „Bude tam i Harry?"

„Ne. Pan Potter zůstanete u Durslechových do konce prázdnin."

Teď se zatvářila už opravdu zklamaně. Byli jen dva lidi, se kterými by stála o to slavit její narození. Harry a jeden morousovitý bručoun, kterému takové události nic neříkají a očividně jimi pohrdá. Takhle bude v místnosti plné cizích lidí, které pořádně ani nezná. Ne, klidně by dala radši přednost dalším deseti snídaním v naprostém tichu se Severusem Snapem. Anebo možná i několika dalším večerům, jako byl ten včerejší. Při té myšlence se nepohodlně zavrtěla a okamžitě ji tak setřásla z mysli.