Odhalená | HP FF

20. | část 2.

Ani po několika nejdelších sekundách jejího života se nic nestalo.

Místo toho se jen přímo za jejími zády ozvala ohlušující rána a zeď za ní doslova explodovala. Cihly se rozlítly po celé místnosti a několik z nich vší silou narazilo přímo do dívčina unaveného, zmoženého těla. I tak si nemohla stěžovat, pravděpodobně jí to totiž zachránilo život. Bellatrix Lestrangeová po tolika dlouhých letech opět ucítila závan čerstvého vzduchu. A v ten moment ji Nathalie Evansová přestala zajímat. Upustila na zem hůlku a s vítězným zaječením se rozeběhla přímo k díře, kterou útok smrtijedů vytvořil. Nepřestávala se hystericky smát. Byla volná. Bez jediného zaváhání udělala krok vpřed, měníc se tak v černou šmouhu prolétávajíc noční bouří. 

Letěla za svým Pánem.

Nathalie neměla čas přemýšlet nad náhlou změnou chování osvobozené smrtijedky. Pořád tu byl mnohem závažnější problém, kterému musela čelit a před kterým bez patrona neměla jedinou šanci. Zoufale se vymrštila na všechny čtyři, mířící pro svou hůlku. Zbývalo jí několik posledních centimetrů, skoro už mohla cítit její dotyk ve svých dlaních, když náhle... ji kostnatá paže silně chytla pod krkem a nemilosrdně vytáhla přímo do vzduchu.

Její nejhorší noční můra se naplnila. Při pohledu do neexistující tváře mozkomora, byla i Bellatrix jen neškodným bubákem. Pomalu si stahoval svou kápi, přisávajíc zrůdný otvor na její ústa, aby tak mohl vykonat vytoužené dílo.

Žádná slova na světě by nedokázala popsat ten hrůzný teror, který si v ten moment prožívala. Ještě před chvílí měla jen strach, ale teď... zažívala neskonalé psychické muka. Pomalu cítila, jak veškerý pocit štěstí, života, lásky, vše z ní vyprchávalo. A ona zoufale sípala, jak se snažila z posledních sil zakřičet Severusovo jméno. Bez hůlky neexistoval jediný způsob, kterým se mohla bránit. 

Byla jí hrozná zima. Těžko říct, jestli za to mohli mozkomorové nebo duše, která pomalu opouštěla její mladé tělo. Znovu a znovu prožívala své nejhorší vzpomínky, až začala litovat, že nezemřela o pět minut dřív obyčejnou Avadou...

Její tělo, které se ještě před chvílí zděšeně zmítalo, postupně oslabovalo. Neměla sílu se pohnout, ani zakřičet o pomoc. Vzdala to. Opustila ji chuť žít. A v ten moment ji náhle oslepilo zářivé modré světlo tak silné, že musela na moment zavřít oči. Otevřela je až po bolestném pádu z velké výšky, když ji ta nestvůra pustila, dávajíc se na úprk. V záři stál Severus Snape, dívajíc se na bezvládné tělo zubožené dívky.

K jeho neskonalé hrůze neplakala, ani se mu nevrhla do náruče, ani nekřičela, neomdlela. Jen ležela na chladné zemi, oči dokořán otevřené, i přesto však bez jediné známky života. Vnímala jeho přítomnost, ale nedokázala projevit jakoukoliv emoci. Byla tak vyčerpaná, že se ani nepohnula. Doopravdy si myslel, že přišel pozdě, dokud nespatřil slané slzy, jež se pomalu začaly řinout z jejích modrých nezvykle temných očí. Ani se na něj nepodívala. Pohled měla upřený pouze jedním směrem. A to k zářivé, překrásné lani. Patron Severuse Snapea, o němž neměla ani ponětí.

Stejný patron, kterého měla i její matka. V žaludku se jí rozlil ledový pocit, velmi podobný tomu, který cítila ještě několik sekund zpátky pod sílou mozkomora. Ten si pohrával s její duší, ale tohle... tohle jí téměř okamžitě vyrvalo srdce z hrudi a pomalu rozdrtilo na tisíce malinkatých kousíčků. On měl stejného patrona jako Lily Evansová. To mělo jediné vysvětlení. Severus Snape miloval, a stále miluje, její matku.

A to bolelo víc, než polibek všech mozkomorů světa, než tisíce cruciátů od samotného Voldemorta. Byla to ta ostrá bolest, která za sebou nechávala jen tupou prázdnotu bez úlevy.