Odhalená | HP FF

6.

Probíhala rušnou ulicí, na bosé nohy se jí lepil prach pokrývající anglické chodníky. Nevnímala jejich chlad, ani nepohodlný povrch, kráčela dál. Občas zkřížila cestu nebohému člověku, protože přes slzy v očích neviděla. Urychleně zamumlala omluvu a pokračovala dál, dokud se nedostala do mnohem klidnější, opuštěnější části čtvrti.

Konečně se zastavila před poněkud omšele vypadajícím domem. Dosedla na betonový schod a nazula si baleríny. Ztrápeně si schovala tvář do dlaní. Ze rtů jí unikl vzduch, jež zachycoval všechnu její frustraci. Věděla, že se neovládla a její chování vůči profesorovi bylo naprosto nepřípustné. Stejně tak ale věděla, že neříkala nic víc než pravdu. Poněkud nezdvořile podanou, ale stále pravdu.

Když se rozhlédla kolem sebe, uvědomila si, že vůbec netuší, kde je a jak se sem dostala. Seděla na kraji úzké, nijak zvlášť rušné, ani odlišné ulice. Před domy parkovala osamocená auta, a každý měl malinkou předzahrádku podle typicky londýnského vzoru. Pomalu se opět postavila na nohy, pozorně si prohlížejíc dům, před nějž se usídlila.

Byl něčím zvláštní od všech ostatních. A to právě udržovanou, hojně kvetoucí zahrádkou, jejíž dominantou byly překrásné růže několika barev. Dokonce v jednom z květináčů zahlédla i exotické orchideje. Všechny ostatní domy měly zasazené maximálně tak bylinky a keře, tato však na sebe svou rozmanitostí přilákala veškerou dívčinu pozornost. Při bližším pozorováním si povšimla pozlacené vyleštěné pamětní desky. Musela udělat krok blíž, aby rozluštila, co je na ní napsáno.

Zde žili a zemřeli:

Meredith Evansová, Greg Evans a Nathalie Evansová.

Navždy v našich srdcích.

Překvapením si protřela oči, a ještě několikrát si nápis zadumaně přečetla, než od něj byla schopna odtrhnout zrak a prohlédnout si i zbytek domu. Ten už tak udržovaně nevypadal. Vlastně na něm bylo znát, že už v něm nikdo několik dlouhých let nebyl. Opadaná omítka, špinavá okna, neupravené záclony.

„Potřebuješ nějak pomoc, děvče?"

Objevila se náhle ženská postava, jež byla celou dobu schovaná za keřem růží. Jednalo se o postarší ženu se šedivými vlasy střiženými do krátkého sestřihu. Na rukou měla zahradní rukavice a ošuntělé oblečení zašpiněné od hlíny. Nathalie si ji pozorně prohlédla, než ji vyhodnotila jako mudlu a opatrně dala ruku z hůlky, kterou měla zastrčenou v kalhotách.

„Ne, děkuji," odvětila slušně, „jen jsem obdivovala ty překrásné růže. Neznáte se náhodou s majiteli? Velmi by mě zajímalo, jak se jim podařilo docílit takové krásy," dodala, načež své manipulativní slůvka doplnila zářivým úsměvem. V momentě, kdy se žena též spokojeně usmála, věděla, že ji s trochou štěstí poví všechno.

„Dům už velmi dlouho žádného majitele nemá," začala a oči jí posmutněly, „žila tu kdysi rodina Evansových. V sousedství je všichni dobře znali. Slušní, milí lidé, kteří rádi každému pomohli. Měli dokonce i dvě dcery, jedna z nich, Lily Evansová, byla obzvláště hodná duše. Chodila mi pomáhat s matkou, ještě když žila. Vařila, uklízela a občas jí i dělala společnost, zatímco já jsem musela chodit do práce, abych vydělala na potřebné léky. Nikdy nikoho nesoudila... pamatuji si, že jsem ji často vídala s tím klukem od Snapů, co bydleli dole u vody v Tkalcovské ulici. Nikdy neměli moc peněz a lidé měli tendence se na ně dívat skrz prsty, ale ona. Úžasné děvče, ta Lily. Velmi mě mrzelo, když ji Greg a Mer poslali bůhvíkam na internátní školu pro nadané. Vídala jsme ji pak jen o prázdninách," povzdechla si žena a Nathalie napjatě poslouchala.