Odhalená | HP FF

7.

UPOZORNĚNÍ!
Kapitola obsahuje detailnější popis znásilnění. Též jsem si tímto ukousla poměrně velmi velké sousto, protože vžít se do situace Lily je téměř nemožné pro člověka, co něco takového neprožil. Pokud se rozhodnete číst dál, buďte prosím shovívaví. Potřebovala jsem jisté kroky pro příběh, a doopravdy jsem se snažila vykreslit co nejlépe její pocity. I přesto nejsem úplně spokojená a opravdu velmi nerada bych tímto kohokoliv pobouřila či snad dokonce znásilnění brala na lehko váhu. Je to hrozná věc, kterou by si nikdo neměl projít a jen těžko se dá popsat, co dotyčná osoba prožívá. Přesto jsem se o to pokusila.

Černovlasý muž seděl ve svém obývacím pokoji, černé oči upírajíc kamsi za malou knihovničku, která měla přesný striktní řád, a v pravé ruce svíral sklenici s ohnivou whiskey. Náhle z něj už nešel takový strach, jako v hodinách lektvarů. V záři plápolající svíčky vypadal... starší, unavenější a vůbec ne tak děsivý. Spíše jako někdo, kdo drží všechnu bolest a trápení kdesi hluboko uvnitř a nedovoluje si propouštět byť jen jedinou známku emocí.

Koutkem oka pohlédl ven z okna. Když si uvědomil, že už se začíná stmívat, frustrovaně zmáčkl sklenici tak, že pod jeho prsty div nepraskla a neroztříštila se. Vztekle ji položil na malý stolek, který zmáčelo několik neposedných kapek, jež vyklouzly přes okraj.

Přemýšlel nad tím, co by měl asi udělat. Byl tvrdohlavý jako mezek a pýcha, čest, to bylo pro něj skoro to nejdůležitější. Nemínil se něčeho tak vzácného, pevně udržovaného, vzdát kvůli otravné vztekající ženské, co si hystericky utekla z jeho domu. Začínala ho z celodenního přemýšlení bolet hlava. Určitě by to tak nenazval, ale každému se špetkou rozumu by došlo, že si prostě jen o dívku dělal starosti.

Něco uvnitř mu říkalo, ať okamžitě vypadne z toho prokletého domu, najde ji a klidně i násilím dotáhne zpět. Tělo a určité vnitřní přesvědčení se však tomuto povelu vzpouzelo. A tak jen... čekal. A bylo to kruté, pomalé čekání, s nejistým verdiktem.

Nemusela se už nikdy vrátit. Mohla vyhledat Pottera, Weasleyovi nebo třeba Brumbála. Každý by ji určitě ochotně nabídl přístřeší. A on by měl už konečně klid a zpět svůj osobní prostor a soukromí. Nemusel by se dělit o koupelnu, o laboratoř... otázkou však zůstávalo, nechyběl by mu náhodou její růžový zubní kartáček a neustálé zvědavé otázky, když se snažil soustředit na práci?

Hořce se ušklíbl. Jak by mohlo. Je přeci Severus Snape. Nemá rád lidi. Samota mu vyhovuje. Nerad projevuje emoce a už vůbec nestojí o její starostlivé pohledy a přechytralé poznámky. Byla to pravda... na kterou se musel napít. Tekutina ho příjemně zahřála v krku a zase o něco zklidnila jeho vířící myšlenky.

Už se cítil opět klidný. Napětí pomalu odcházelo, když v tom se ozvalo krátké, avšak důrazné zarachocení dveří. Dostal na sebe takový vztek, když sebou pohotově škubl, připraven vyskočit na nohy a jít se přesvědčit, že to je doopravdy ona. Bylo to tak směšné... choval se jako starostlivý manžel. Měla by mu být lhostejná, vždyť pro něj přeci znamená jen přítěž.

I přesto, když se jemné klapání podpatků po dřevěné podlaze přibližovalo, pocítil stupňující napětí a zrychlený tlukot srdce. Dřív, než stačil byť jen stočit hlavu ke dveřím, se v nich objevila. V rukou svírala krabici plnou předmětů, jež nedokázal identifikovat a ve tváři měla provinilý výraz.

„Hezký večer přeji," pronesla téměř šeptem, ani na sekundu z něj nespouštějíc oči. S naoko líným, lhostejným výrazem se na ni zahleděl, zkoumajíc řeč jejího těla. Ani se neobtěžoval s vrácením pozdravu, pouze pomalu přikývl.