Odhalená | HP FF

26.

První paprsky ranního slunce prozářily už tak dostatečně světlou ošetřovnu. Tak rychle jak se v poslední době zaplnila, se opět brzy vyprázdnila. Už zůstávala jen jedna jediná rozestlaná postel, ve které pod bílou přikrývkou tiše podřimovala dívka s rudými vlasy rozprostřenými do všech stran. Ve tváři byla bledá, rty měla mírně pootevřené a oči pevně zavřené. Působila netknutě, na jejím těle už nebyl náznak jediného poranění, přesto se však ani nepohnula spíc dál hlubokým spánkem jako šípková Růženka. Už uplynul týden od onoho útoku na ministerstvu, a ona se stále ještě neprobrala.

„Neber nás špatně, Harry," ozval se zdálky chlapecký hlas, „s Hermionou si jen myslíme, že tvé rozhodnutí je poněkud uspěchané."

„Rozhodnutí? Tady ale doopravdy není co rozhodovat, Rone, Nathalie je moje rodina. Teď už jediná," odpovídal netrpělivě svému příteli, když vcházeli do místnosti.

„No právě," povzdechl si dívčí hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než Hermioně, „nejednáš racionálně. Události posledních dní ti zastřely rozum. Velmi snadno zapomínáš na to, že ti celé roky lhala... je mi opravdu líto, že ti to musím říct, ale nemyslím si, že by sis ji k sobě měl znova tak snadno pustit. Už od začátku jsem říkala –"

„Ano, Hermiono, já vím, že jsi Nathalii nikdy nevěřila. Upozorňovala jsi mě snad milionkrát na to, že o ní nevíme dost informací, a jako obvykle jsi měla pravdu. Spokojená?" Zavrčel na dívku nezvykle hrubě, protože už jejích řečí začínal mít plné zuby.

„Ale to nemění nic na tom, že je moje sestra. Celé ty roky mě chránila. Riskovala svůj vlastní život, když za mnou šla na ministerstvo. Slyšeli jste, co říkal Brumbál... pár dní v kómatu je to nejmenší, co ji čeká. Voldemort bude chtít vysvětlení. Udělala chybu, když mi neřekla pravdu o jejím otci, ale upřímně... viděli jste ho. Copak se jí doopravdy můžeme tak moc divit, že s ním nechtěla mít nic společného?"

Oba jeho přátelé zůstali zaraženě mlčet a zdálo se, že na ně jeho slova zapůsobila. Černovlasý chlapec si opatrně přisedl k ní na postel, zatímco nebelvírka jediným kouzlem odstranila staré květiny na jejím nočním stolku. Stal se z toho jakýsi rituál posledních dnů, které trávil v Bradavicích. Každé ráno brzo vstal a šel ji navštívit. Stejně v noci nemohl spát, a aspoň tímhle způsobem mohl zaměstnat své bolestivé myšlenky. Ron s Hermionou si o něj přirozeně dělali starosti, tak ho začali doprovázet.

„Už je to sedm dní a pořád se neprobudila," povzdechl si, držíc ji jemně za ruku.

„Madam Pomfreyová říkala, že je to normální. Velmi se vyčerpala a potřebuje nabrat zpět sílu. Čím déle bude spát, tím lépe pro ni, pamatuješ?" chlácholila ho dívka s kučeravými vlasy.

Viděla v Harryho tváři, jak moc unavený a zničený doopravdy je. Poslední dny byl statečný, statečnější než všichni čekali, zatímco se velmi upínal na svou sestru. Doopravdy doufal, že se co nejdříve probudí, aby ji mohl zase obejmout. Dávala mu zvláštní jistotu v tom, že ještě vše není ztraceno. Dokud je ona s ním, nebude nikdy sám. Jen ona mu dokázala s takovou grácií odpustit všechny jeho chyby, dodat mu sílu, aby možná časem odpustil i sám sobě za svá unáhlená rozhodnutí, která stála Siriuse život. A ten Nathaliin chvíli též visel na vlásku. 

„Bude to dobrý, neboj se. Určitě se brzy – "

„Malfoyi?!"

Hermionin hlas byl přerušen Ronovým vyštěknutím, zatímco se napružil jako hlídací pes, zlostně zahlížejíc na otevřené dveře ošetřovny, ve kterých stál hubený chlapec s bledší tváří než obvykle. Nikdo ze trojice se však neobtěžoval s tím, aby si ho detailně prohlédli. Kdyby tak učinili, všimli by si jeho tmavých kruhů pod očima a nevýslovného smutku v modrých, jindy chladných očí. Jeho otce zajali a odvedli do Azkabanu a Nathalie ležela na ošetřovně poté, co se ji opět pokusil zabít. Byl zmatený a... raněný. Jako správný zmijozel však během chvíle opět nasadil svou masku, probodávajíc partičku nenávistným pohledem.