Odhalená | HP FF

16

Byla už temná noc, když skončil její rozhovor s profesorem Snapem o iracionalitě a unáhlenosti jejího chování. Mrzelo ji, jak se zachovala a teď s odstupem času vůbec nechápala, jak ji mohlo byť jen napadnout, že odstranit Dolores Umbridgeovou by snad mohl být dobrý nápad. 

Ani se neobtěžovala zamířit do ložnice a pokusit se vyspat, protože věděla, že dnešní noc už bude jen bdít a zvířené myšlenky jí jednoduše usnout nedají. Smířila se s tím a její kroky vedly na místo, kde se v Bradavicích nejlépe přemýšlelo.

Byla už unavená, což se projevilo, když vyšlapovala schody vedoucí k vršku astronomické věže. Jakmile však s funěním zdolala svůj cíl a v nose ji jemně pošimral příjemný noční vánek, úlevně si vydechla. Udělala několik kroků vpřed, aby měla co nejlepší výhled a zhluboka se nadechla nosem, jako by zbývalo posledních pár sekund, než dojde veškerý kyslík na planetě. Užívala si to ticho, které sebou noc přinášela, protože celý hrad už spal. Moc dobrý výhled neměla, ale přesto... její duše cítila zvláštní pokoj, který se zvyšoval s každým sovím zahoukáním linoucím se ze Zakázaného lesa.

Cítila se zvláštně, neustále přemýšlela nad rozhovorem s profesorem Snapem, nad jejich společným létem a jednoduše vším, čím si spolu prošli. Nebylo toho málo. Byl tu pro ni od samotného počátku a to jejich vztah jednoduše muselo ovlivnit. Tušila, že by neměla cítit takovou blízkost ke svému učiteli, ale jednoduše si nemohla pomoc a navíc, už byla plnoletá. Kdyby u ní byla dodržena řádná docházka, měla by už svůj poslední ročník za sebou a byla by... kde by vlastně byla? Co by s ní bylo, kdyby nebylo toho černovlasého, umaštěného netopýra, jak ho studenti rádi přezdívali?

„Krásný to večer, že?" Vyrušil ji z jejího rozjímání stařecký hlas. Prudce sebou škubla a když se vyplašeně otočila, spatřila samotného Albuse Brumbála, ředitele Bradavic, jak před ní stojí ve svém kouzelnickém hábitu s mírným úsměvem ve tváři. Nevypadalo to, že by ji přišel napomenout a poslat okamžitě spát. Navíc jako primuska měla též jisté výhody, ale zákaz vstupu na astronomickou věž bez dozoru učitele jednoduše platil i pro ni.

„Jako dělaný na přemýšlení," pokračoval dál, když dívka neodpověděla a jen si ho tiše měřila, „pod hvězdami člověk nachází prazvláštního klidu a snadněji tak může nalézt vnitřní pokoj, nemyslíte?"

„Asi ano," odvětila váhavě a zvědavě si ředitele prohlížela, snažíc se odhadnout úmysly tohoto záhadně vypadajícího muže, co zaujmul místo přímo vedle ní a zahleděl se kamsi do dáli. Ne, určitě byste do něj na první pohled neřekli, jaký génius to doopravdy je. Spíše by na vás působil jako hodný starý dědeček, co rád krmí holuby v parku, ale ji neošálil. Viděla mu na očích, že žádný z jeho činů není bez záměru a ani teď k ní určitě nepřišel čistě z touhy si poklábosit.

„Ale žádné z posledních nocí nejsou jako dřív," odhodlala se promluvit, „člověk těžko dosáhne klidné mysli s vědomím, že s každým dalším západem slunce nabírá Temný pan na síle."

„Přirozeně," pokývl starý muž, „ačkoliv mi něco říká, že vás netrápí jen to, Nathalie," dořekl a významně na ni pohlédl skrze půlměsícové brýle. Nebyla zrovna sdílnou osobou, ale Brumbál v sobě jednoduše měl něco, co lidi donutilo mluvit. Ať už chtěli nebo ne.

„Nemyslím si, že jsem se měla stát špehem," vyslovila nahlas své niterní pochybnosti, „profesor Snape měl pravdu... chtěla jsem si jen za každou cenu hrát na hrdinku a nepřijmula jsem své nedostatky. Myslím, že tím jen všechny ohrozím a zklamu. Dneska jsem... já jsem..."

„Chtěla napadnout profesorku Umbridgeovou?"

Překvapeně se na něj podívala, přičemž jen na sekundu jako by zapomněla, s kým to vlastně mluví. Pak prozřela a poněkud zahanbeně přikývla. Mělo jí dojít, že někdo jako Brumbál o tom už dávno bude vědět.