Odhalená | HP FF

24.

 „Jste na řadě, slečno Evansová."

Ozvalo se z úst profesorky McGonagallové poté, co vyšla ze dveří učebny. V závěsu za ní vystřelil ven i její spolužák a nepochybně měl v očích slzy. Zhluboka se nadechla, tělo roztřesené nervozitou. Čekala ji poslední část zkoušky OVCE. Praktická a pro ni ta nejdůležitější, kde ukáže své schopnosti z lektvarů. Upřímně, připravovala se velmi tvrdě, ale teď náhle měla doopravdy pocit, že to jednoduše nemohlo být dost. Už ale nebyl čas polemizovat nad tím, co mohla změnit, tak jednoduše vešla dovnitř, vstříc svému osudu.

Místnost byla skoro prázdná, uprostřed byl jen jediný stůl, na kterém bylo vše, co jen pro přípravu určitého lektvaru mohla potřebovat. V levém rohu místnosti na dvou židličkách seděli neznámí lidé, kteří měli fungovat jako nestranný dohled z Ministerstva. Jejím zkoušejícím pak přirozeně nebyl nikdo jiný, než Severus Snape stojící několik metrů od pracovní desky. Doopravdy, na rozdíl od ostatních, nebyla tak naivní, aby si myslela, že by snad u poslední zkoušky mohl být o něco milejší. Ne, tvářil se jako obvykle, postoj měl stejný a černou róbu též. Dokonce ji to donutilo se mírně pousmát.

„Očekávám od vás perfektně provedený Zmenšovací dryák, slečno Evansová. Na přípravu máte hodinu. Můžete začít," řekl jí stručně a ruce si založil na hrudi, propalujíc ji uhrančivým pohledem. Jeho kolegyně, profesorka McGonagallová, ho sjela s velmi příkrým nesouhlasným výrazem a obdařila Nathalii jedním ze svých vzácných úsměvů. Poté, co se z přesýpajících hodin začaly vyvalovat první zrníčka písku, se přesunula do rohu místnosti, dohlížejíc tak na průběh zkoušek jako zástupkyně ředitele.

Zadaný lektvar ji nijak nezaskočil a jeho chladný rentgenový pohled taky ne. Byla na něj už zvyklá, proto se jednoduše dala do práce, úspěšně ignorujíc okolí. Hned jakmile vzala do rukou první přísadu, veškerá nervozita z ní opadla. Věděla, co má dělat a se značným sebevědomím tak vykápla několik kapek ze šťávy pijavic přímo do kotlíku. Okolní svět přestával pomalu existovat, jak se pomalu zažírala hlouběji a hlouběji do precizní práce, ve které si nemohla dovolit jedinou chybičku. Známka z lektvarů pro ni totiž byla důležitější než všechny ostatní.

Severus ji potichu pozoroval. Občas si zapsal nějakou hodnotící poznámku na zažloutlý pergamen, většinu času z ní však nespustil oči. Tentokrát se nemusel na nic vymlouvat, byl to totiž jeho úkol, pozorovat detailně každý její krok. Na rozdíl od jejích spolužáků, u ní si to dokonce i užíval. Byla přirozená. Nemusel se bát, že udělá nějakou hloupou chybu, kritizovat její styl krájení, nepřesnost pořadí přísad, což bylo příjemnou změnou.

Přemýšlel nad tím, že to je naposled, co bude hodnotit její lektvar. Výuka pro ni tímto skončí, stejně tak jako za dva týdny i pobyt v Bradavicích. Nemohl si nevzpomenout na den, kdy ji viděl poprvé. Tvářila se, jako by ji nic na světě nemohlo ublížit, přitom byla zraněná a vyděšená. Na jejich první hodině nebyla schopna uvařit ani Sluneční lektvar, zatímco teď perfektně ovládala i pokročilou látku. Studenti mu ročně procházeli pod rukama a jemu to vždy bylo jedno. Nikdy nezacítil byť jen jedinou dávku nostalgie, ale s ní to bylo jiné. Cítil se... zvláštně. Už žádné hodiny s ní navíc po večerech, její přítomnost na každé jeho hodině, její tvář ve Velké síni.

Byla něco za polovinou vyměřeného času, když už vlívala hotový lektvar do skleněné lahvičky. Pak jen vzhlédla od stolu, zabodávajíc do něj své modré oči, ve kterých se zračilo vítězství. Věděla, že svou práci odvedla dobře.

„Jsem hotová," oznámila prostě.

„Jste si jistá, slečno?" Ozval se jeden z tichých přihlížejících zezadu z místnosti. „Máte ještě poměrně dost času."