Odhalená | HP FF

18.

Byla to jedna z dalších nocí, kdy nemohla spát. S blížící se válkou měla Nathalie v hlavě tolik myšlenek, které jednoduše ne a ne utichnout, a to ani když slunce zmizelo za obzor a nastal čas večera. Ručičky na hodinách se pomalu blížily k půlnoci, a ona se nepřestávala zoufale převalovat ze strany na stranu, avšak všechny pozice se zdály nepohodlné, ba přímo bolestné.

Byla šíleně unavená. Zoufale si přála, aby měla aspoň jednu jedinou dávku bezesného spánku a mohla se v klidu vyspat, zredukovat ty tmavé kruhy pod očima a uklidnit svou rozbouřenou mysl. Ani to, že byla víc než pokročilou studentkou nitrobrany, jí nijak nepomohlo. Samozřejmě v hlavě měla ten tichý, dotěrný hlásek, který jí nabádal k návštěvě jejího kolejního ředitele Severuse Snapea, avšak její pýcha a touha po nezávislosti byla silnější. Navíc se nemohla zbavit pocitu, že ho otravuje víc než dost.

Pravda byla taková, že by s chutí využila každou záminku jen pro to, aby s ním mohla aspoň na pár sekund mluvit, jakkoliv iracionální a hloupé se to může zdát, vzhledem k tomu, že většina lidí v Bradavicích by udělala naprostý opak. Tak moc se ale bála, že překročí jakousi hranici únosnosti a přijde tak i o tu trochu času, co s ním může strávit na soukromých hodinách či příležitostných trestech.

Půl hodinu po půlnoci to vzdala. Vystřelila z postele, převlékla se z pyžama, smířena s tím, že ji čeká další bezesná noc. O víkendu snad všechen spánek dožene, ale teď svůj čas využije lépe. Trvalo ji, než jí napadlo jak. Pohledem se zarazila na koštěti, které bylo velmi úctyhodný čas netknutě položené vedle zrcadla, ve kterém se prohlížela. Bylo zaprášené a ve velmi špatném stavu, ale posloužit by stále ještě mohlo. Bytostně totiž nesnášela létání, zatímco její bratr ho miloval.

Harry Potter, chlapec, kterého znal celý kouzelnický svět a jí nepřestával přidělávat starosti. Byl též jedním z mnoha důvodů, proč nemohla spát. V poslední době nebyl sám sebou, a to ji trápilo. Jeho povaha byla mnohem výbušnější a nemohla si nevšimnout jeho zvláštní touhy se od všech odvracet a uzavírat se do sebe. Asi se tomu nemohla moc divit, vzhledem k událostem na konci čtvrtého ročníku. Smrt Cedrica pro něj musela být velmi traumatizující. Vlastně ne jen pro něj. Do dnes mívá noční můry, ve kterých chlapce s hnědými vlasy vídá.

Byl první, do kterého se kdy zamilovala. Tehdy si tím tedy byla velmi jistá, ale teď už tolik ne. Náhle se všechno, co tehdy cítila, zdá jako nic, oproti tomu, co prožívá teď při pohledu do tmavých, chladných očí. Vůči zemřelému chlapci je to kruté. Není den, kdy by neměla výčitky, ale jednoduše je tomu tak a ona s tím nic nenadělá. Nedokáže změnit, co cítí. Na to jednoduše není dost silná.

Už ji nebavilo rozjímat nad věcmi, které jí způsobovaly bolest. Nečekaně popadla koště (ze kterého se vyvalil nános prachu až zakašlala), přesunula se k oknu, které jedním švihnutím hůlky otevřela a nadýchala se tak chladného nočního vzduchu. Byla teď vděčná za své soukromé komnaty primusky, které byly situovány o něco výše, než obvyklé pokoje zmijozelských studentů ve sklepení. Mohla tak pohodlně z okna vlézt přímo na travnatou zem. Chvíli zaváhala, když přehodila nohu přes své koště, přemítajíc nad tím, jestli se nemá nějak pravidelně udržovat, a jak moc bezpečné asi bude pokoušet se lítat na takovém klacku ve stavu rozkladu.

Pravděpodobně za to mohla ta příšerná únava a psychické vyčerpání, když dala všechny své pochyby stranou a mohutným odrazením se odlepila od země. K její nemalé hrůze a ještě většímu překvapení doopravdy vzlétla. Opět ji zachvátil ten nepříjemný pocit paniky a adrenalinu, který v ní rozhodně nevzbouzel žádné uspokojení. I přesto nepřestávala koštětem mířit výš a výš. Ta zatracená nebelvírská věž totiž musela být jednou z nejvýšše postavených bodů v hradě.