Odhalená | HP FF

21.

Od útoku na Azkaban už uplynulo několik dní, Nathalie tak musela opustit dům profesora Snapea a vrátit se zpět do Bradavic, aby nevzbudila žádné větší podezření svou nepřítomností. Upřímně řečeno, štvalo jí to. Vůbec se necítila na to účastnit se zase hodin, procházet chladným hradem a tolerovat skupinku pořvávajících studentíků. U Severuse byl klid. Poněkud napjatá atmosféra se nad nimi plíživě vznášela, ale to dokázala úspěšně ignorovat.

Od onoho incidentu s mozkomorem a patronem v podobně laně patřící muži, do něhož byla zamilovaná, se jí vše zdálo zvláštně jiné. Samozřejmě ani před tím nebyla obzvláště dvakrát šťastná s tím, jaké smrtijedské povinnosti měla na krku, teď se ale nemohla zbavit pocitu, že každý den pouze přežívá. Musela se nutit usmívat a přetvařovat se, když byla se svým bratrem a ani minutu ve společnosti si neužívala. Tam kdesi uvnitř, byla stále raněná a smutná, jako by jí opravdu jakýsi malý kousíček duše chyběl. Malinký, ale stejně tak moc důležitý. Nevěřila však, že by za to mohlo prožití mozkomorova polibku. Ne, na to ji až moc zabolelo na srdci pokaždé, když se střetla se Severusem Snapem.

A tak se mu jednoduše začala vyhýbat. Tak jak jí to jen studijní situace dovolila. Její přesvědčivé lhářské schopnosti se jí hodili pokaždé, když chtěla vynechat hodinu lektvarů. Když musela navštívit Velkou síň, aby se najedla, vybírala si takové časy, ve kterých tam obvykle nebýval. Vše se jí dařilo poměrně úspěšně, protože ani on si ji nezavolal a nevyžadoval dál pokračovat na jejich soukromých hodinách. Nechtěla ho od sebe odstřihnout úplně. Ne, to by asi nikdy nedokázala. Potřebovala jen určitý čas na... zhojení.

Nejhorší na tom všem byly ty bezesné noci, které prožívala. Nedokázala si ani vzpomenout, kdy naposledy se dobře vyspala a naprosto upřímně, vypadala jako zombie. Tak moc, až na sebe musela používat zkrášlovací kouzla, aby si toho nikdo nevšiml. Nestála o pomoc. Stejně by nikdo nic nezmohl a lítost se jí hnusila. Musela si poradit sama, protože ani za profesorem lektvarů jít nemohla, aby vyškemrala další uspávací lektvar, tak si je jednoduše vařila sama. Nebyly však tolik účinné a užívala jich tolik, že na její tělo už jednoduše přestávaly zabírat. Když už se jí náhodou podařilo usnout, vždy prožívala děsivé noční můry, které jí velmi rychle probudily. Ani dnes tomu nebylo výjimkou, i přesto na tom všem bylo něco zvláštně jiného...

Obvykle ve snech vídávala Pána Zla, jak mučí ji nebo lidi, na kterých jí velmi záleží. V těch horších případech se jí vracely čerstvé vzpomínky na Azkaban a hrozivě otevřená Mozkomorova "ústa". Dnešní noc ji však potkalo něco úplně jiného, snad se to ani nedalo nazývat snem. Byla hrozně zpocená, vyděšená a neustále sebou cukala ze strany na stranu, div nespadla z postele. V hlavě procházela zvláštními neidentifikovatelnými záblesky. Všude bylo spoustu krve, slyšela tiché zlověstné hadí syčení převýšené naléhavým bolestným křikem, který musel nepochybně patřit muži. Vehementně se i během lehkého spánku snažila soustředit, ale nedařilo se jí zaostřit. Vše bylo rozmazané, přesvětlené a žádný obraz jí před očima nezůstal dlouho. Vypadalo to, jako by to snad ani nebyl její sen.

Velmi se jí ulevilo, když se jí konečně povedlo z noční můry vysvobodit a probudit se. Seděla udýchaná na posteli, několik zrzavých vlasů měla slepené potem a tupě zírala do tmy. Ničemu nerozuměla, ale přesto se jí do hlavy vloudila jen jedna jediná myšlenka... Harry. Netušila jak, ani proč, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu byla přímo přesvědčená, že to má co dělat s ním. Cítila to zvláštní nutkání, které ji potkalo i tehdy na konci čtvrtého ročníku, když běžela do Moodyho kabinetu. Nehodlala svůj vnitřní hlas neposlechnout.

Pravou rukou si protřela obličej, aby se probrala, jenže náhle pocítila mokrou hustou tekutinu lepící se na její hubené roztřesené prsty. Nemusela ani rozsvítit, velmi rychle jí došlo, že jde o krev, která jí poměrně intenzivně tekla z nosu.