Pomoz mi [Gejmr ]

Gejmre?!

Čas k pátku utekl strašně rychle a já se momentálně připravovala na sraz s Gejmrem. Řekněme, že jsem se trochu bála ale jinak jsem to brala v pohodě. Přece jen uvidím člověka, se kterým si hodně rozumím. Na sebe jsem si vzala batmanovské legíny, konversky, černé tričko a ještě červenou kostkovanou košili.. Ještě jsem si vzala vak do kterého jsem si dala důležité věci jako vždy. Na nic jsem nečekala a vyrazila na václavák, kde jsme měli sraz... Na václavák jsem byla ani ne za 10 minut... Byla jsem zrovna na rohu jedné ulice, jenž byla hned u náměstí.. Vytáhla jsem mobil a začala psát Gejmrovi.

Já: Gejmre? Už jsi tam?

Gejmr: Jojo, zrovna stojím na rohu jedné ulice, a ty?

Já: To samé....

Gejmr: Dobře, až ti napíšu teď, tak oba půjdeme naráz ke koni, jo?

Já: Dobře, ale počkej, co máš na sobě? Abych tě nějak poznala..

Gejmr: Mám černou mikinu s logem Batmana a světle modrý džíny, ty?

Já: Batmanovský legíny, černé tričko a červenou kostkovanou košili...

Gejmr: Můžeme?

Já: Počkej, počkej .... co když budeš ze mě zklamaný?

Gejmr: Ale nebudu :) Prosím tě, známe se tak dlouho, víme o sobě skoro všechno a ty se teď bojíš, že budu z tebe zklamaný?

Já: Eh jo.... Ale zkusím to překonat.

Gejmr: Dobře..

Gejmr: Teď

Jakmile napsal teď tak jsem se rozešla ke koni. Upřímně, začalo se mi dělat špatně. Bylo mi na zvracení a celé mé tělo se třáslo. Měla jsem z toho setkání nervozitu. Sklopila jsem hlavu a pomalým krokem jsem se jistě blížila k soše koně.. Hlavně nesmím nic pokazit nebo neztrapnit se. Užuž jsem tam dorazila a začala se rozhlížet, jestli neuvidím člověka, který má na sobě věci, o kterých mi vlastně říkal Gejmr. Avšak bylo to těžké, je tu příliš mnoho lidí. Udělala jsem pár kroků dozadu, při čemž jsem do někoho narazila. Už jsem se otočila, abych se danému člověku omluvila, ale namísto jsem mlčela a stála jak prkno. Přede mnou stál tak o hlavu a půl vysoký kluk s černými vlasy, zelenýma očima, mikinou s logem Batmana a světle modrýma džínama. Poznala jsem okamžitě, že to je Gejmr. Gejmr mě také sjel pohledem, od shora až dolů a pak se široce usmál. Chtěla bych mu něco říct, jenže tu bylo moc děcek, kteří by nás mohli znát z youtubu a poznali by nás podle hlasu. Gejmr to nejspíš poznal, tak mi naznačil ať ho následuji. Došli jsme někam, kam moc nechodí lidi a já byla strašně nedočkavá, až uslyším ten jeho hlas či jeho vtipný smích na živo a osobně. „Uff už konečně můžeme promluvit" otočil se na mě s tím jeho vtipným smíchem a já se začala hned smát. „Čemu se směješ?" nadzvedl pobaveně obočí. „Ten tvůj smích je na živo ještě vtipnější a více nakažlivější" snažila jsem se přestat smát, ale jinak to nešlo. Gejmr se ke mně přidal ale po té jsme se hned uklidnili. Přece nechceme, aby nás někdo odhalil. „Kam půjdeme?" optala jsem se, jelikož jsme se vlastně ani nedomluvili, co budeme vlastně dělat. Gejmr s úsměvem pokrčil rameny. „Můžeme jít ke mně, je to odsud tak necelých 10 minut chůze" navrhla jsem. „Tak jo" souhlasil Gejmr a vyšli jsme vedle sebe ke mně domů.

Cestou ke mně jsme probrali mnoho věcí a hodně se u toho nasmáli. Jo hej i ve skutečnosti si s ním rozumím a to jsem se bála toho nejhoršího. „O můj bože! Ty máš doge papučky!" přiběhl k mým papučkám Gejmr, jakmile jsme vlezli do mého bytu. Začala jsem se tomu nahlas smát, jelikož to bylo sakra vtipný. „Ještě tu mám růžový a batmanovský" promluvila jsem mezi smíchem. Gejmr se na mě podíval zářivým pohledem, jako když dítě dostane věc, kterou si vždy přál na Vánoce. Gejmr vzal doge papučky do ruky a se psíma očima se na mě podíval. „No tak si je puč" usmála jsem se, na to si Gejmr hned papuče dal na nohy a já se divila, že mu vůbec byly. „Věci si můžeš odložit kde chceš" křikla jsem na něho a sama si šla dát věci do svého pokoje, kde jsem si sundala i košili. „Eh Amare?" houkl na mě Gejmr ode dveří. Tázavě jsem zvedla hlavu k němu a čekala, co z něj vypadne. „Neříkala jsi, že když mě uvidíš, tak mě obejmeš?" kulišácky se na mě podíval. „No tak pojď" Gejmřík ke mně přišel a já ho objala, svou hlavu si opřela o jeho hruď. Gejmr mě také obejmul, ale tak jemně a opatrně. Jaké to bylo? Hej docela příjemný a zároveň divný. „Jsme si ani neřekli svá pravá jména" pošeptal mi do ucha. „To je fakt" přitakala jsem. „Safira jméno mé" „Vašek"

Tak po delší době tu je nová kapitola, omlouvám se, že je kratší. Slibuji, že ta příští kapitola bude delší :)