Pomoz mi [Gejmr ]

Hádka

Náš pobyt se blíží už ke konci. Tak jsem si to chtěla ještě nějak užít s Charlesem a Amy než všichni odjedeme domů. Bylo zatím ráno a tak jsem si s Charlesem zašla zaběhat. Při našem běhání jsme probírali spoustu věcí, například to, že se někdy určitě navštívíme a tak dále. Na hotel jsme dorazili včas na snídani. Ani jsme se nepokoušeli se jít převléknout na pokoj, biď rovnou šli se najíst. „Doufám, že si poslední dny tady užijeme" mrknu na Charlese a ten jen horlivě přikývne. Dneska mám k snídani míchaná vajíčka a k tomu toast. Oba dva jíme, když v tom si k nám přisedne Amy s Richardem. „Ahoj, jak jste se vyspali?" optá se jich Charles s určitým zájmem. Odezvou bylo jen tiché zabručení, že dobrý. Nikdo nic neříkal do té doby, než jsem uviděla Vaška a Martina, jak si sedají k jinému stolu než k nám. „Hele Ríšo?" „Hmm?" podívá se na mě. „Proč ti dva nejdou k nám?" nechápavě podotknu a pohledem naznačím, kde sedí. „Vašek je naštvaný kvôli tomu, že tráviš viac času s Charlesom a né s ním. Myslia si, tí chce niečo urobiť .." popravdě řekne a já se tak zvláštně zatvářím. Co by mi proboha Charles tak udělal? Znásilnil? To těžko. Jsme přátelé a kdyby to chtěl udělat, tak to udělá už dávno. „Jak si tohle může myslet proboha?" obořím se na něj. „To neviem" pokrčí rameny Richard. Lehce posmutním, že si tohle opravdu myslí. Dojím snídani a omluvím se, že se půjdu převléct na pokoj.

Na pokoji jsem se převlékla do čistého oblečení. „Jak to, že jsi ze snídaně tak rychle utekla?" ozve se hlas ode dveří. „Potřebovala jsem se převléct" odpovím Vaškovi a s lehkým úsměvem na něj kouknu. Jen krátce přikývne. „Víš, chtěl bych ti něco říct. Něco o Charlesovi...." Začne nejistě mluvit. „Co? Že mě chce jen využít? Že není pro mě ten pravý? Že mi chce něco udělat?" pozvednu obočí a zkřížím si ruce na hrudi. „Richard mi pověděl o tom, že jsi naštvaný kvůli tomu, že s ním trávím víc času. A že ty si myslíš, že mi chce něco udělat." Vyjdu na povrch se vším, co už vím. Sice jsem do toho takhle nechtěla zatáhnout Richarda, ale musela jsem něco říct. Když tak mu řeknu, že Richard za to nemůže. Šlo vidět, jak se Vašek najednou začal tvářit trochu naštvaně. A já ho chápu... Dobře možná ne, ale.... Radši nic. „To není pravda" zalže a já se na něj zamračím. „Není jo? Vašku sakra nelži mi! Vždyť i já to na tebe vidím, že tě něco štve na Charlesovi!!" zvýším už hlas, protože mě to popravdě už nebaví. „Od té doby, co jsem se s ním seznámila, tak se na něj koukáš s vražedným pohledem! Tak mi řekni, proč?!" Možná jsem tohle přehnala, ale museli jsme si to konečně vyjasnit. „Safi, já mu prostě nevěřím, jasný?! Už od pohledu vypadá jak děvkař a já nechci, aby se ti něco hrozného stalo! Není pro tebe ten pravý, jasný? Kdybys to aspoň viděla!" přistoupí o pár kroků ke mě. „Kdyby mi chtěl něco udělat, už by to udělal jak dávno.. Myslím, že jsi jen paranoidní a jenom žárlíš, nic víc. Kdyby sis aspoň řekl, že o nic nejde, jsme jen přátelé, tak by to bylo o dost lepší." „Nemyslím si, že se on chce jen kamarádit" zabručí naštvaně. Chce ještě něco říct, ale já ho přeruším. „Chápeš, že on mi na rozdíl od tebe pomohl? I když on není můj nejlepší kamarád, tak aspoň viděl na mě, že mě něco trápí. Ty na rozdíl od něho jsi nic neviděl. Řešil jsi jenom to, že mi chce ublížit. Nic víc!" zlomí se mi v této větě hlas. Už to nevydržím a odejdu od něho pryč. „Safi počkej!" uslyším ještě za sebou Vaška, ale já už běžím po schodech dolů. Postupně se mu ztratím a vyrazím pryč z hotelu. Mám u sebe jen mobil se sluchátky. Vyrážím se projít po pláži. Už mě Vašek s tímhle vytočil, že to není možné. Jak to, že mi tohle může říct? Vždyť to co řekl není pravda! Jen žárlí! Začali mi stékat slzy po tváři. Bylo mi jedno, že na mě někteří lidi koukali. Trápilo mě to, že se tak Vašek chová. A to jak si řezal ruce? Nikdy bych na to nepřišla, kdyby mi to neřekl v opilosti. Tohle mi dělalo starosti. Jediný Charles si toho všiml a jako dobrý kamarád mě vyslechl....

Oky tady je další díl, víc ujetý a divný. Nevěděla jsem, co do této kapitoly naspat :D