Pomoz mi [Gejmr ]

Nehoda

Už jedeme z chaty zpět do Prahy. Tenhle víkend byl fakt skvělý. Jsem ráda, že jsem vůbec jela. Asi se ptáte, kde momentálně jsme. No tak jsme pár kilometrů od Prahy. Při cestě si tak nějak zpíváme a kecáme, než se budeme muset rozloučit. „Zase červená!" rozčiluje se Radek po několikáté, kdy na křižovatce nám neustále blikla červená. „V klidu, máme prostě smůlu" rýpne si do něj Kořen. Jakmile naskočí zelená, tak se rozjedeme. „Radku! Pozor!" vykřikne Fallenka, ale to do nás z pravé strany vrazí auto. Ucítím neuvěřitelnou bolest a to, jak naše auto sebou házelo. Zavřu nuceně oči a v tu chvíli ztrácím vědomí...

Začínám vnímat. Slabě slyším nějaké pípání. Zkouším pomalu otevřít oči. To se mi i přes silné světlo v místnosti podařilo. Bílé zdi, stroj vedle mě, jenž pípá a další dvě postele. To jsem snad v nemocnici? Cítím, jak mi někdo drží za levou ruku. Pomalu a opatrně se ohlédnu do leva. Vašek mě držel za ruku a pokojně spal. Byla jsem z toho překvapená, že tu je zrovna on. Mimo to si všimnu, že mám pravou nohu v sádře a také mám několik modřin a škrábanců. Jemně mu stisknu ruku, abych ho nějak probudila, ale marně. Trochu jsem s jeho rukou škubla, ale to jsem už sykla bolestí. Konečně se už začínal probouzet. Zmateně se začal rozhlížet po místnosti, ale když si všiml, že jsem vzhůru, tak se rychle postavil na nohy a přešel blíže k mé posteli. „Safi" vydechl. Začínal se široce usmívat. „Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál že.... Že se už neprobudíš nebo tak nějak" Chvíli panovalo ticho, přičemž mě Vašek pozoroval. „Já...netušila jsem, že zrovna ty tu budeš" stěží zachraptím. Všechno mě tak bolí! „Já vím... Chtěl jsem se ti omluvit, ale když jsem zjistil, že jste měli tu nehodu tak to muselo počkat. Byl jsem tu u tebe téměř pořád a litoval toho, že jsem se ti neomluvil dříve. Takže se ti teď plně omlouvám za to, co jsem udělal." sklopí hlavu dolů. Nevím proč, ale začaly mi stékat slzy po tvářích. „To i já se musím omluvit. Neměla jsem na tebe tak křičet, určitě si mi to chtěl nějak vysvětlit. Takže se taky omlouvám..." „Ty se hlavně neomlouvej. Byla jsi na mě jen naštvaná a já to chápu" stiskne mi při tom jemně ruku. Musím se nad tím lehce pousmát. Všimnu si, že jsou na stolku ve váze květiny, jenž jsou už trochu zvadlé.. A tak mě napadlo, jak tu dlouho vlastně jsem? „Hele? Jak dlouho jsem už v nemocnici?" kouknu zpátky na Vaška. Ten se zarazí a nahodí přemýšlející výraz. „Asi 5 dní...byla jsi v bezvědomí když... no když do vás vrazilo auto" přizná. Jsem z toho nějaká překvapená. 5 dní tu jsem? „To je nějak dlouho" vydechnu stěží. Vašek jen slabě přikývne. „Byli tu i ostatní" „Kdo?" zvědavě řeknu. „Noo dost lidí. Hlavně i ten... uhm.. Nakashi? Joo Nakashi, ten přeci řídil. Chtěl se ujistit, jestli budeš v pořádku. Taky tu byl Jirka a tak" Několik minut jsme si povídali i přesto, že jsem byla nehorázně unavená. Ale povídání s ním mi zlepšilo náladu. Byli bychom v tom pokračovali, kdyby do místnosti nepřišla nečekaná návštěva. Byli to mí rodiče s bráchou. „Safiro, beruško moje!" rozeběhla se ke mně mamka, jakmile si všimla, že jsem vzhůru. Dala mi pusu na čelo a krátce mě objala. To samé udělal i můj táta. S bráchou jsme se jen pozdravili. Kupodivu se pozdravili i s Vaškem. „Vy se znáte?" Řeknu dosti nechápavě a překvapeně zároveň. „Jistě že ano. Chodil sem každý den pořád stejně jako my" usměje se mamka. „Také ti sem přinesl tyhle krásný květiny. To by ledajaký kluk ani neudělal" Vašek se nad tím uculil. Bylo to vcelku roztomilé. Takže nastalo další povídání, které bylo vyčerpávající. Taťka s bráchou se pak zvedli a šli pro něco k pití. Vzali sebou také Vaška, takže jsme tu zbyly s mamkou jen my dvě. „Neřekla jsi mi, že to je takový fešák. Jste spolu?" mrkne na mě mamka s radostí. „Mami!" vyhrknu zděšeně „My spolu nechodíme!" Mamka chtěla něco ještě říct, ale to už přišel Vašek s kafem. „Tady je i jedno pro Vás paní Martinézová" podá mamce kávu. „Děkuji moc Vašku" mile se na něj usměje. „Jsem opravdu ráda, že jsi v pořádku" pohladí mě mamka po hlavě. „Až na tu zlomenou nohu a pár dalších věcí jsem v pohodě" zabrblám. Do nemocničního pokoje – ve kterém jsme se zrovna nacházeli – přišel doktor s nějakými papíry. „Dobrý den, slečno Martinézová a..." koukne na ostatní „a členové rodiny. Vaše noha se po operaci lepší, ale i nadále budete muset mít sádru. Co se týče těch ostatních menších zranění, tak ty se uzdraví do pár dnů. Dneska bychom Vás už měli propustit" Zvedne pohled od papírů ke mně a usměje se. Lehce přikývnu a též se usměji. Doktor odešel a já byla vděčná za to, že půjdu dnes domů.

*****

Momentálně jsem už doma. Co se týče o mém propuštění z nemocnice, tak to proběhlo úplně v pohodě. Sice mě Vašek musel nést, jelikož jsem neschopná se udržet na těch debilních berlích. Lidi na nás čuměli jak na idioty. To byl vrchol trapnosti. Byla jsem zrovna u mých rodičů doma ve svém starém pokoji. Byl tu se mnou Vašek, protože mi chce dělat společnost. To je ale milé od něj, viďte? A to dokonce mu i mamka vřele nabídla, že tu může být! Co se týče táty, tak ten byl ze začátku takový naštvaný ale nějak to přežije. Teď je v pohodě, když zjistil, že má Vašek stejnou zálibu v autech a hrách na PS4 jako on. „Tak co si pustíme?" optá se mě Váša, když vzal můj notebook z tašky, a i s ním si lehl vedle mě na postel. „Nevím, na co se chceš koukat ty?" Vašek se na mě neutrálně kouknul a začal mi rozcuchávat vlasy. „Já se ptal první" začne se smát. „Ale já fakt nevím, co.." přiznám a upravím si vlasy zpět. Váša si povzdechne. Nakonec tam pustí Batmana, což mě vůbec nepřekvapuje... V půlce filmu se mi tak zavíraly oči, že jsem z toho usnula.

Lidi.... Ještě napíšu max tak 10-12 kapitol (možná že míň) a ukončím tuto fanfikci :/