Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 11.

,,Páni, rychle se setmělo," konstatuje Jin, když mezi nás vstoupí podvečerní chladno a Slunce začne zapadat. ,,To je pravda, měli bychom se vydat raději domů..." Zvedne se hned Jimin a my po něm jeho pohyb zopakujeme.

Přišlo na to, budu muset jít domů. Yoongi o mně ví, ví, že jsem se potuloval s někým, s kým bych neměl. Vlastně bych neměl s kýmkoliv chodit ven. Tiše si povzdechnu a pohledem opět zabloudím k Taehyungovi. Opět mě sleduje. Jakmile si všimne, že na něj hledím též, udělá ke mně pár kroků a shlédne ke mně.

,,Půjdu s tebou, doprovodím tě.. Nenechám tě jít teď samotného, aby se ti něco stalo," pousměje se a já ostýchavě zčervenám. ,,Ale ty pak domů půjdeš taky sám... Taky se ti může něco stát..!"

Jako odpověď se mi dostane jeho hluboký smích a pokroucení hlavou. ,,Mně se nic nestane. Chci mít jistotu, že v pořádku dojdeš." Pousměje se a rukou mě popožene.

S povzdechem se tedy rozejdu na cestu zpět k mému bytu a Taehyung mě ochotně následuje. S kluky se stihnu ještě alespoň rozloučit a pak už kráčíme jen v tichosti. Cestu nám lemují zářivé lampy a svítí nám tak alespoň do dáli.

Přemýšlím. Co by se asi tak stalo, kdyby tam čekal Yoongi? Přeci jen, viděl jsem ho v tom parku a nadšený není. Třeba teď stojí za práhem dveří mého skromného bytečku a čeká, až otevřu dveře, až budu na dosah ruky, sám. Při té myšlence mi naskočí husí kůže, kterou však Taehyung vidět nemůže.

,,Nechceš se někdy zase sejít..? Je to s tebou fajn a myslím, že i kluci by tvou společnost někdy zase uvítali." Usměje se a stočí ke mně z cesty pohled. Lhostejně pokrčím rameny.

Copak já vím, jak to teď bude? Třeba budu ještě vůbec rád, že se zvednu a udělám pár kroků. Bude hodně naštvaný.

Cesta uběhla kupodivu velmi rychle. Zanedlouho jsme stanuli před vchodovými dveřmi do budovy, v níž se skrývá můj byt. ,,Čas se rozloučit," zamumlám velmi tiše a vytáhnu z kapsy svazek klíčů. Kdybych měl být upřímný, nikam se mi nechce.

,,Půjdu s tebou... Chci se ujistit," ozve se za mými zády. Překvapeně se mu otočím čelem. ,,Vždyť už jsi se ale ujistil... Jsem doma, v pořádku a živý."

Jen pokrčí s úsměvem rameny a nechá mě odemknout dveře. Společně se po schodech dostaneme před dveře s mým jménem. Tam se taky nervózně zastavím a na svazku klíčů si najdu ten nejmenší klíč. ,,Tak... Jsme tu. Můžeš jít," pousměju se a otočím se mu čelem.

Taehyung si povzdychne. ,,Chceš se mě zbavit, co?" Ušklíbne se a přitáhne si mě s pokroucením hlavy do pevného objetí. ,,Na, až budeš mít čas, alespoň mi napiš." Podá mi malý papírek se svým telefonním číslem a se srandovní smajlíky kolem. Musím se tomu zasmát.

,,Vážně jsi k tomu domaloval smajlíky?" Zvednu k němu zrak s jiskřičkami v očích. S pokrčením ramen mi přikývne. ,,A proč ne, měl jsem dobrou náladu," zazubí se a rozcuchá mi vlasy.

Uchechtnu se a papírek si strčím do kapsy. ,,Fajn, třeba se ti někdy ozvu..." Otočím se mu zády, abych mohl odemknout dveře. Ano, odemknout. Očividně tam Yoongi nebyl, což se mi zamlouvá.

,,Někdy? Vsadím se, že to bude hned, jak budeš moct!" Usměje se a sejde prvních pár schodů. ,,Tak tedy ale ahoj Jeonggukie a dobrou noc!" Zazubí se, čemuž se musím usmát. ,,Dobrou noc, Taehyungu. Někdy příště." Zamávám mu, než za sebou dveře zavřu a ocitnu se v tom tichu svého bytu sám. Raději se zamknu a zuju si boty, které úhledně odložím do botníku. Všechno to pak musím vrátit.

______________________________________

Kapitola po dlouhé době a taky první v roce 2o2o.. ^^

Snad si ho zatím užíváte, heh