Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 21.

,,Tae...?" Zamumlám tiše. Sedí na zemi hned přede mnou. Na tváři má lítostivý výraz. ,,Ach Jeonggukie... Copak jsi to jen provedl, hm?" Pokroutí hlavou. ,,Měl jsi na mě počkat doma, copak jsem to nepsal? Nevěříš mi snad?" Natáhne ke mně ruku a pohladí mě po vlasech. Přivřu nad tím pocitem oči. Má tak jemné dlaně...

,,Určitě už máš žízeň, že? A hlad... Chtěl bys ven," promluví znova. Hned mu vše odkývnu. Tak rád bych si dal sousto nějakého jídla... Doušek čisté vody... Tak rád bych se zvedl a odešel do tepla...

,,Tae... Jak ses sem dostal?" Podívám se na něj zvědavě. ,, Dveřmi přeci, hlupáčku," usměje se. ,,Vem mě s sebou ven! No tak, prosím!" Vyhrknu a s poslední silou se zvednu do sedu. ,,Chci ven, Tae..." Nahrnou se mi slzy do očí. Lehl bych si jako vždy do horké vody ve vaně, u televize se pak zachumlal do teplé chlupaté deky s horkým lahodným kakaem.

Až tak moc chci zase do tepla... ,,Tae..." Promnu si oči a posmrknu. ,,Vem mě ven, prosím...!" Vzlyknu tiše. Vložím si hlavu do dlaní.

,,Sssh, Jeonggukie, neplač... Neplač prosím." Obejme mě kolem ramen. Znova zavzlykám. ,,Půjdeme ven. Jen se musíš zvednout, ano? Pomoz mi a zvedni se, ano?" Sám se zvedne a natáhne ke mně ruce.

Zvednu k němu zrak a roztřesené ruce natáhnu před sebe. Tae ale hned ucouvne. ,,Zvedni se, Ggukie..." Pobídne mě znova a pousměje se. Nemotorně se začnu zvedat. ,,Já to nedokážu sám... Nedokážu," pokroutím záporně hlavou.

,,Ale dokážeš, je to přeci jednoduché... No tak! Zvedni se, Ggukie." Zopakuje znova. Posmrknu a znova se pokusím o to, se zvednout. Tentokrát mě Tae trochu podepře, za což mu s malým úsměvem poděkuju.

,,Vidíš, jen pojď... Stačí ti jen pár kroků k těm dveřím, pojď," znova mě vesele pobídne a sám se ode mě vzdálí. Bez jeho opory skoro hned zavrávorám. Tak tak se stihnu opřít o zeď. Jen co se vzpamatuju, udělám k němu pár vratkých kroků. Už jdu...

,,Ještě kousek, Jeonggukie!" Zasměje se vesele. Samotnému mi to vytvoří úsměv na tváři. S novou motivací se k němu rozejdu, ale další krok mi zabrání provaz na noze. Je tak napnutý, že mě při dalším kroku stáhne k zemi. Nestačím ani nic postřehnout a čelem se udeřím o podlahu. Bolestivě zakňučím.

Nade mnou se ozve hlasitý smích. ,,Co to tu provádíš?" Zeptá se mě pobaveně. Pomalu zvednu hlavu. ,,Yoongi...?" Překvapeně vydechnu. Rozhlédnu se kolem. ,,Kde je...?" Zeptám se hned vyděšeně. Kam zmizel? Ještě před chvílí tu byl se mnou!

,,Kdo kde je?" Nakloní hlavu ke straně. ,,No přeci... Taehyung! Byl tu!!! Ještě před chvílí mě vybízel k tomu, abych šel s ním!" Vykřiknu vyplašeně. Zmizel... Ale kam?

Yoongi se znova zasměje. ,,Ty hloupý... Nikdo tu kromě tebe nebyl, nevšiml sis? Už snad špatně vidíš?" Kopne si do mě. ,,Radím ti, aby ses vzpamatoval, jasné?" Zavrčí a znova mě ve sklepě jen tak beze všeho nechá.

____________________________________

Ahoi^^

Omlouvám se, že teď kapitoly nejsou tak dlouhé, ale asi chvilku potrvá, než se do toho zase nějak dostanu:/ 

Luv ya:D