Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 27.

,,Fajn?" Zeptá se znova. Lehce přikývnu. ,,Co to znamená, když je fajn? Chodíte spolu do parku? Mazlíte se jeden s druhým a pomáhate si, když jednomu z vás není nejlépe?" Mlčím. Nepamatuju si, kdy se něco takového stalo naposledy.

Taehyung si povzdychne. ,,Řekni mi pravdu, Jeonggukie..." Zvedne mi jemně bradu. Trochu se ošiju. ,,Nevím, co se s ním stalo." Sklopím raději pohled. ,,Jsme spolu už dlouho, ale už nějakou chvíli je ke mně jen... násilný." Špitnu tiše. ,,Není na mě vůbec hodný, pochybuju i, že mě má vůbec rád." Do očí se mi nahrnou nové slzy. ,,Nedává mi své city najevo, je na mě přísný. T-to u něj jsem teď byl. Odešel jsem za ním s tím, že bude určitě rád, když za ním zajdu, ale místo toho byl opilý, křičel na mě a zavřel mě do nějakého prázdného sklepa," zavzlykám a pevně se k němu natisknu. ,,B-bojím se ho." Přiznám se s dalším vzlykem, zatímco mě Tae začne utěšovat.

,,Shh, no tak... Bude lépe, postarám se o to, ano? Zbavím tě jak tvých halucinací, tak i tvého přítele, ano?" Zašeptá mi do ucha. Pokroutím hlavou. ,,Bude se... zlobit. Ví, k-kde bydlím. Najde mě a ublíží mi." Zavřu křečovitě oči nad tou představou. Taehyung je hodný, ale já se bojím. Kdyby tomu tak nebylo, sám bych ho už dávno opustil. Možná... Stále asi tak nějak doufám, že bude zase starostlivý jako předtím.

,,Neboj se, půjdeš jinam. Zajistím, aby se o tobě nedozvěděl. Kdybys i chtěl, můžeme tě přestěhovat k nám. Jsou tam ještě dva volné pokoje a málokdy u nás někdo z návštěvy spí. Kluci by tě taky rádi viděli, takže kdybys náhodou chtěl, všichni tě tam přivítáme s otevřenou náručí." Líbne mě na tvář a tiše se zasměje. Neubráním se maličkému úsměvu. Umí zlepšit náladu. Respektive mu jde přivést někoho na jiné myšlenky. ,,Děkuju."

,,Nemusíš mi děkovat. Teď se rychle umyjeme a můžeme jít někam ven, co říkáš? Vezmu tě rovnou i na oběd." Mrkne na mě a opláchne nás oba vodou. Maličko kývnu a sám se natáhnu pro mýdlo, trochu dám do dlaně sobě a i jemu. Umytí pak vylezeme ven a oba se osušíme. Trochu mě snad až děsí, že zůstal v klidu, když jsem tam za ním z ničeho nic vlezl.

,,Nemám nic na sebe..." Zakňučím u velké skříně plné oblečení. Jako na zavolanou ke mně přiskočí Taehyung a zvědavě mi nakoukne přes rameno - respektive rovnou přese mě celého. Překvapeně se zajíkne a opatrně mi položí ruce na boky. ,,Ty, že nemáš nic na sebe...?" Zamumlá stále docela mimo. Na chvíli sklopím pohled k jeho rukám, než přikývnu.

,,Máš přeci plnou skříň něčeho!" Vyhrkne zmateně. ,,Ale... Já do toho nemůžu," špitnu tiše se sklopenou hlavou. ,,Cože? Proč by ne?" Cítím, jak na mě nechápavě zírá. ,,Protože... Jsem ztratil svojí postavu," zamrmlám znova.

Jako by mu došlo, na co narážím, přitáhne si mě k sobě a políbí mě znova do vlasů. ,,Jeonggukie... Určitě se přeci jen něco najde, ne? Navíc jsi stále krásný, nemusíš se za svou postavu stydět." Usměje se vřele. Překvapeně strnu. Cože? Řekl právě... Řekl právě, že jsem krásný?

____________________________________

Taky už jste přišli na to, že vůbec nevím, co sem mám dávat? xd