Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 2.

,,Jeongguku.." Začne o něco mírněji a já mu jen přikývnu, ať pokračuje.
,,Proč se na mě skoro ani nepodíváš? Nic ti přeci neudělám, stydíš se snad?" Zasměje se a pokusí se mi zvednout za bradu hlavu. Splašeně se od stolu prudce odsunu a v duchu si vynadám.

,,Oh.. P-promiň..." Stáhne ruku zpět k sobě, ale já se nikam nehnu. Až křečovitě zavřu oči a trhaně se nadechnu. V tu chvíli však přijde číšnice s našimi objednávkami a tak krátce zvednu pohled a s falešným úsměvem poděkuju.

,,V pořádku.." Zamumlám směrem k Taehyungovi po chvíli trapného ticha. Přemýšlím, jestli byl dobrý nápad sem chodit. Stejně se jen bojím. ,,Nechtěl jsem tě nějak vylekat, omlouvám se.." Zvednu k němu pohled a trochu se pousměju.

,,Kolik ti vůbec je, Jeongguku? Řekl bych, že jsi mladší než já." Tiše přikývnu. ,,Určitě jsem.. Dvacet let." Mezi prsty vezmu lžičku a opatrně s ní čajík zamíchám. Určitě ještě bude horký, takže se neodvažuji upíjet.

,,Dvacet dva.." Zasměje se a upije své kávy. Stydlivě se pousměju. Už jsem vám říkal, jak moc hluboký a příjemný hlas má? A jeho smích je ještě krásnější! Ale vím, že nemůžu, kvůli Yoongimu. Zlobil by se.

,,Nad čím přemýšlíš?" Vytrhne mě z prohrabávání se v myšlenkách Taehyung. Sklopím o něco více hlavu. ,,O... Ničem.." Zašeptám tak tiše, až bych se nedivil, kdyby mě přes hluk ostatních lidí v kavárně neslyšel. Všimnu si však, že jen chápavě přikývne.

Náhle však uslyším vibrování mého telefonu v kapse kabátku, které mi oznamuje nově příchozí zprávu. Rychle ho tedy vyndám a zprávu si přečtu. Kdo jiný by to mohl být, než Yoongi. Okamžitě domů, baby. Myslím, že jsi něco nechal na chodbě a za to by se mělo potrestat. Čekám tě v bytě.

Celý jsem určitě pobledl a vyděšeně rychle odpověděl. ,,T-taehyungu..?" Oslovím člověka sedícího naproti mě. Zvedne ke mně od hrnku pohled a vyzve mě jím, abych mluvil dál. ,,J-já... Není mi moc dobře... Mohl bych.. Jít domů?" Vykoktám a už se malátně zvedám ze židle.

Taehyung si mě celého starostlivě prohlédne, než se zvedne také. ,,Doprovodím tě. Chci se ujistit, že dojdeš v pořádku." Obleče si kabát, což já ve zmatku také. ,,N-ne! To je.. V pořádku, zvládnu to sám." Rychle pozapínám všechny velké knoflíky a nervózně se pousměju. ,,Jeongguku, jsi celý bledý... Alespoň kousek tě doprovodím, pojď." Vyloží na stůl peníze k zaplacení, Yeontana vybídne k cestě domů a druhou rukou mi přejede po zádech a opatrně mě potlačí vpřed.

Celý spocený a rozklepaný se dám do pohybu a společně vyjdeme z kavárny. Okamžitě do plic nasaju čerstvý vzduch. Bojím se, co přijde. Jestliže Yoongi přišel až ke mně domů a zjistil, že tam ještě nejsem, bude se vyptávat. Určitě ale nebude rád, když uslyší, že jsem byl s jedním mužem v kavárně.

Ještě ke všemu, když jsem mu na chodbě nechal nepořádek v podobě ušpiněného kapesníku. Stoprocentně to bude bolet. Do očí se mi nahrnou slzy, které se úspěšně snažím potlačovat. Vůbec nejdu svým obvyklým rychlým tempem. Ba naopak, kráčím pomalu, jako bych byl těsně před smrtí ve věku postaršího seniora.

,,Co se tak najednou stalo? Vůbec se mi tvůj stav nelíbí.." Zeptá se Taehyung, když strhne další svůj papír se ztraceným Yeontanem, který jsme potkali cestou. Musím mu zalhat. Vymyslet si něco, co bude věrohodné a nebude se dál vyptávat.

,,No... N-nebylo mi moc dobře už.. Ráno. Jen to pak přešlo, tak... Se to asi.. Vrátilo?" Ruce strčím hluboko do kapes a snažím se nemyslet na to, co mě za dveřmi mého bytu pravděpodobně čeká. ,,Ah, tak to by sis měl doma udělat teplý čaj, lehnout si do postele a odpočívat.. Bůh ví, co na tebe leze.." Sáhne mi na čelo. Vykulím oči a o něco se odtáhnu. Nechápu, co to dělá. Tohle Yoongi nikdy neudělal.

Vždy po mně jen hodil krabičku s léky a do odpoledne jsem musel být v pořádku, abych byl použitelný při večerním sexu a dalších věcech. Nemám to rád. Hluboce si povzdechnu a kousnu se do rtu.

,,U-už půjdu sám... Ale děkuji." Prudce zastavím v cestě a zvednu k němu provinilý pohled. Trochu váhavě přikývne a povzbudivě se pousměje. ,,Tak dobře, hlavně dojdi v pořádku a udělej to, co jsem ti řekl..! Jen ti to pomůže." Usměje se a Yeontana si vezme do náručí.

S tichým ,ahoj' jsem se tedy rozešel dál k paneláku, ve kterém se skrýval můj skromný byt. Takže žádná koupel, kakao, televize a deka. Jen bolest, slzy a utrpení. Dnes bude opět úžasný den. S povzdechem vylovím klíče někde z kapsy a odemknu si dveře. Vystoupím pár schodů a strčím do pootevřených dveří svého bytu.

Je bezohledné je nechávat takhle nastevřené. Chvilka nepozornosti a mohl by tu být kdokoliv. Myslím ale, že ho to teď netrápí. Otevřel jsem pomalu dveře dokořán a hned se tak setkal s jeho velmi naštvaným výrazem ve tváři. Nasucho jsem přehltl sliny a s poslušně sklopenou hlavou za sebou zavřel. Díky bohu za hluché sousedy.

_______________________________________

Dobré ránko, mí milí!! <33 Hodně štěstí ve škole, hih. Věřím, že to určitě zvládnete jako každý jiný den ^^