Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 23.

Zamknu za sebou dveře od bytu a jen tak tak si stihnu sundat boty, než se mi podlomí kolena a spadnu na zem. Roztřeseně vydechnu. Dám si načas, protože vím, že by nebylo dobré se hned zvedat.

,,Jeongguku?!" Ozve se z kuchyně. Vylekaně zvednu hlavu a automaticky se podívám do dveří obýváku spolu s kuchyní. Vykukuje z nich Taehyung.

Němě pootevřu rty a překvapeně zamrkám. ,,Bože, jsi zpátky! Kde jsi ksakru byl? Měl jsem o tebe strach, ty blázne," vydechne s radostným a úlevným úsměvem na tváři. Rychle ke mně dojde a pomůže mi se postavit na stále roztřesené nohy. Poděkuju mu a chytím se ho za paže, aby věděl, že mě nemá pouštět.

,,Vypadáš strašně, abych byl upřímný..." Neubrání se tichému smíchu. Sám se pousměju a pokrčím rameny. ,, Děkuju za kompliment," zakřením se. ,,Co tu vůbec děláš?" Prohlédnu si ho od hlavy po paty. ,,Čekám, co by," prohrábne mi jednou rukou vlasy, zatímco tou druhou mě neustále přidržuje za pas.

,,Pojď se najíst, udělám palačinky!" Usměje se a dovede mě ke stolu v kuchyni. Posadí mě ke kuchyňské lince zády a když se za ním chci otočit, nikde není. ,,Tae...?" Zašeptám do ubíjejícího ticha, které přerušuje leda tak jen zvuk neutichajích nástěnných hodin.

Do očí se mi nahrnou slzy bez nějakého důvodu. Není tu, ale proč? Co se mi to děje v hlavě? Je to snad vše jen výmysl? Vypadá to tak realisticky...

S tichým vzlykem si rukou vjedu do vlasů a zatahám za ně. Vsadím cokoli za to, že ještě před chvílí v nich měl ruku právě Taehyung. Přivítal mě s otevřenou náručí a pak se prostě vytratil. Je to snad všechno jen moje představa toho, co bych si tak moc přál?

Slzy mi tečou proudem dolů po tvářích, zatímco se nesmyslně pohupuju na židli. Chci někoho, koho bych teď jen mohl obejmout. Někoho, kdo by mi slíbil, že se mnou už zůstane a nespustí mě z dohledu, udělá mi k jídlu zatracené palačinky a k nim horké kakao. Sakra, tak moc chci s někým být!

Jako na zavolanou se ozve klepání na dveře. ,,Prosím, už ne," naříkám sám pro sebe a popotáhnu. Nelibě se zvednu ze židle a pomalými kroky dojdu až do chodby. Cestou semi podaří shodit svou asi druhou nejoblíbenější vázu ze skříňky. Nespokojeně zakleju, ale místo toho, abych uklidil způsobený nepořádek, odemknu si dveře a otevřu je.

Sebere mi dech, když za nimi nestojí nikdo jiný než Taehyung. Je doslova všude. Sedí se mnou na gauči, objímá mě v posteli, vaří mi něco k jídlu...

,,Jeongguku! Proboha, kde jsi celé ty dny byl?! Vypadáš strhaně, co se stalo?" Vyvalí ze sebe na jeden nádech a já se v jednu chvíli doopravdy začínám bát o jeho zdraví. Sám se pozve dovnitř a rychle za sebou zase dveře zavře. Beze slov mě obejme a tvář si položí do mých vlasů. Se vzlyky si ho k sobě pevně přitisknu a slzami mu promáčím tričko. ,,Jsi... Jsi vážně tu? Nejsi v mé hlavě?" Zamumlám nevěřícně a hlavně zlomeně. Kolikrát už mě držel v objetí a pak se vytratil...

,,Co to povídáš? Samozřejmě, že jsem tu! Přišel jsem přeci za tebou... Chodil jsem za tebou každý den, víš?" Vyhodí si mě na sebe jako malou koalu a po chvilce mě položí na sedačku.

,,Udělám ti něco k jídlu, co říkáš? Co třeba. Hm. Palačinky?" Usměje se na mě a odhrne mi vlasy z čela. ,,A mezitím, co ty budeš jíst, já uklidím tu chodbu, co říkáš?" Zazubí se a ve vteřině zmizí. Tedy... Odejde. Jen odejde.

Zvědavě ho pozoruju. Vytahuje si mouku, vejde a mléko. Taky olej a misku s pánví. Pootevírá přitom každou skříňku, na kterou přijde. Působí tak zmateně. Promnu si oči a znova si popotáhnu. Ze zvyku se zabalím do chlupaté deky a pečlivě pozoruju každý jeho pohyb. Jak by to asi vypadalo z pohledu někoho jiného? Povídal bych si snad sám pro sebe? Zíral do prázdna? Objímal bych snad vzduch?

Při těch představách se mi sevře hruď. Jsem blázen...

,,Ne!" Vyhrknu skoro okamžitě, když se chystá zapnout sporák. Co když ho pak nevypne? Co když se mi zdá i tohle, později k němu přijdu a sám ho zapnu? Jenže už ho nevypnu a pak vyhořím. Něco takového mnou hned otřásá. Když mi ale Taehyung věnuje nechápavý pohled, stydlivě se začervenám.

,,Proč ne...? Dělám snad něco špatně?" Přestane ve všem a zvědavě si mě prohlíží. Jen pokroutím hlavou. ,,To... To nic, nech to být," nervózně se usměju a raději se studem zabořím do sedačky.

***

,,Tadá!" Zasměje se Taehyung a položí přede mě talíř s několika palačinkami. Vypadají dobře... ,,Vypnul jsi sporák?" Ujistím se. Když mi se stálým úsměvem přikývne, uleví se mi. ,,Dojdu poklidit tu chodbu, ty se zatím najez, dobře?" Podá mi i příbor a když se ujistí mým přitakáním, odejde pravděpodobně do chodby. Tedy... Doufejme.

A upřímně nesním ani polovinu jedné palačinky a už mám dost. Můj žaludek je neuvěřitelně scvrklý... Talíř odložím a na sedačku si lehnu, zavírajíc oči. Chci jen spát.

____________________________________

Dobré ránkooo!:3