Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 12.

Velmi dlouhá sprcha plná bublinek a voňavého sprchového gelu, jehož vůně je právě po růžích. Miluju to. Mohl bych se takhle koupat každý den a nikdy by mě to neomrzelo. Hlavu si opřu o stěnu za mnou a hluboce vydechnu. Jsem unavený.

Zavřu oči a ruce položím volně na kraje vany, na její hrany samotné. Bílý povrch je velmi studený, až mi nahání husí kůži po celém těle, i když jsem ponořen v horké vodě. Z repráčku na parapetu pod oknem mi hraje klidná hudba. Většinou jsou to poklidné písničky hrané na pianu, jelikož miluju každou písničku, kterou někdo zahraje na pianu. Je to tak moc uklidňující, dokáže mě to odvést pryč z reality, do mého světa.

Ani tentokrát jeho tiché tóny nezklamou. Tak moc mě to uklidní, až ve vaně usnu. Zdá se to být tak bezpečné a bezstarostné, přitom stačí jediná chybička a jste mrtví. Žádný zapojený toustovač, žádný fén. Voda. Jen voda a váš klidný dech. A kdo by čekal, že se mi to stane dalším hrůzným zážitkem, který ve mně vyvolá něco ukrytého, co čekalo na chvíli, až bude moct ven, předvést se v celé své kráse. Ukázat světu, co v mé osobě dřímá, ukázat každému mé strachy.

Před očima se mi zjeví rozmazaná postava může ve formálním obleku. Kravata koukající zpod límečku čistě bílé košile, černé sako, které dokonale zvírazňuje jeho útlý pas, volnější, ale přesto tak akorát, kalhoty, které jsou mu přesně nad boty. Nad lesklé černé boty, od kterých se odráží všechno viditelné světlo. Které je však téměř nulové.

A jak to všechno vím? Jednoduše. Za ten čas, co si rozmazanou postavu prohlížím, se obraz stále více zostřuje, až bych řekl, že vidím každý jediný detail i z takové dálky, ze které mi bylo určeno koukat.

Jakmile však vzhlédnu k jeho tváři, tlukot srdce se v mé hrudi snad na moment zastaví. Ta samá bledá tvář, kterou jsem viděl odpoledne v parku. Ten samý úšklebek, který vídám každý den, když k němu přijdu, když si řekne o ,službu'. Ty potemnělé oči plné bezmezného chtíče, tužby a adrenalinu. Bradu zvedne výš a pohrdavě se ke mně rychlým krokem vydá. Jenže já nechci.

Snažím se couvat, ale místo toho mu jdu vpřed. Ne. Hrudí narazím do té jeho, jeho ruce se chopí mých boků. Nechci. Tváří se mi přiblíží a nosem se zlehka otře o ten můj. Hraje si se mnou. Chci se odtáhnout, chci pryč. Nechci ho vidět, mám strach. Prosím, ne. Ne, ne, ne.

Políbí mě. Jeho rty se hrubě ocitnou na těch mých. Bez citu, lásky, něhy. To, co bylo vyobrazeno v jeho očích, je cítit i v hořkém polibku, jenž mi byl dopřán. Odporné. Už nechci víc. Mělce vydechnu a aniž bych chtěl, do polibku se dravě zapojím. Je to, jako bych zažíval minulost. I když jeho krutost je stejná jako teď, ani trochu jí neskrývá, je to jako minulost.

Den, kdy jsem ho potkal. Formální oblek dokonale obtahoval jeho postavu, doplňoval jeho tmavé oči, zvýrazňoval jeho přitažlivou auru. Padl jsem mu do spárů monstra, které v sobě skrýval. Byl jsem lehká kořist bez zábran.

,,Copak bys chtěl, hm?" Usadí se mi jeho hrubý hlas v uších, v mysli. Slyším ho všude, cítím ho všude. Je to jako noční můra. Špatně. Ona to noční můra je. Už víc nechci. Ne.

,,Odpověz na mou otázku, hned!" Hrubě chytne mou tvář mezi prsty, až to bolí. Jsem tak zmatený, tohle celé je tak zmatené, ničemu nerozumím. Otevírám ústa k odpovědi. Nadechuju se, ale... Co to? Nic se neděje. Nic z mých úst nevyjde, ani hláska. Jsem tiše.

,,Tak bude to, spratku?!" Na tváři mi přistane facka. Celá tvář mě štípe, cítím horko. Je mi zle. Chci se pohnout, odejít pryč. Schovat se. Něco říct. Ani jedno ale není možné, nic nemůžu. Jen stojím na místě a nic nedělám. Přesto cítím svůj dech.

,,Fajn. Okus tu bolest a strach. Utop se," plivne mi do tváře a vrazí mě do hrudi tak, až před něj padnu k zemi. Ruce dám za sebe a nechápavě na něj hledím. Začnu kašlat. Lapám po dechu a rukou se držím za hruď, na místě, kde mám plíce. Nemůžu nic. Cítím, že něco není v pořádku. Předkloním se a snažím se zhluboka nadechnout. Nejde to.

Otevřu oči dokořán a prudce se vynořím z vody. Trhaně se začnu nadechovat, kašlat a z očí se mi spustí velké slzy. Celý se roztřesu. V hlavě mám zmatek, ale především ten sen, který byl tak živý. Nic nechápu, cítím, že mě pohlcuje zoufalost. Zavřu oči a další dlouhé minuty jsou vzlyky to jediné, co se koupelnou rozléhá.

Stále sahám po ztraceném dechu, brečím. Prsty se zatahám v zoufalství za vlasy a pokroutím hlavou. Mám strach.

_________________________________________

Zdravím, mí drazí! Po dlouhé době, heh><

Doufám, že tahle kapitola není tak moc zmatená, jak se mi zdá xd ale všechno už tu pořádně začíná, možná to ztratí logiku, ale i tak si to užijte<3

Přeju dobrou noc ꒰⑅ᵕ༚ᵕ꒱˖♡