Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 1.

Zastavím se u sloupu, na kterém visí na lepící pásce papír s vytištěnou fotkou psa a pár slovy k tomu. Ztracený pes. Ti se najdou všude. Stejně pak vždy obdivuji, když ho někdo najde. Jen tak jsem si prohlédl černobílou fotku tě černé koule, která na ní byla. Kdyby to byl člověk, určitě by se usmíval tím nejširším úsměvem, který by jen šel.

Samolibě jsem se tomu zasmál, dokud jsem necítil tlak na jedné noze. Zmateně jsem se podíval dolů ke svým nohám, na což jsem překvapeně vykulil oči a prohlédl si toho huňatého pejska pořádně. Jako by z oka vypadl tomu na obrázku! Rychle jsem se proto podíval na papír a přečetl si jeho jméno, přičemž jsem se k němu pak sklonil a oslovil ho tak.

Jako by ho to nabudilo a hned mi začal skákat do klína, za což jsem moc rád nebyl, protože mi tak akorát tlapkami mohl umazat sukýnku a černé nadkolenky. Vzal jsem si ho tedy opatrně do náruče a podrbal ho na hlavičce. Je strašně malinký!

Sluchátka jsem tedy schoval do kapsy kabátku a vytáhl mobil, abych si mohl opsat číslo a hned mu zavolat. Přidržel jsem psíka jednou rukou a telefon si přiložil k uchu. Velmi dlouho se ozývalo jen vyzvánění, než to někdo zvedl s prostým slovem , prosím?'. Nervózně jsem polkl a němě otevřel ústa, než jsem si uvědomil, že bych měl něco říct.

,,D-dobrý den... Já.. Uh, no.. V-volám ohledně ztrátě.. Vašeho psa." Zakoktám se, až se nad sebou zahanbeně začervenám a popošlápnu na místě. ,,Oh, ano? Našel jste ho snad? Je v pořádku, že ano?" Vystrašeně na mě vybalí jednu otázku a za ní hned druhou. Musím se tiše zasmát nad jeho starostlivostí.

,,Ano, našel jsem ho a.. Myslím, že je doopravdy v pořádku. Umh.. no, kam Vám ho můžu donést?" Zeptám se nejistě a kousnu se nervózně do rtu. ,,Mohli bychom se sejít na náměstí u té nové kavárny? Pozval bych Vás pozvat rovnou na šálek kávy nebo čaje a zákusek, co říkáte?" Na chvíli jsem zauvažoval. Ostatně Yoongi se to nedozví, jelikož je doma. Nemuselo by to být tak špatné, doma bych měl stejně až moc času.

,,T-tak dobrá.. Setkáme se tam a Vaše pozvání přijímám. Děkuji." Pousměju se. ,,Ne, to já děkuji Vám! Jsem rád, že se Yeontan našel v pořádku! Zatím nashle." Rozloučil se a aniž bych stihl něco říct, zavěsil. Musí být opravdu šťastný. To mu celkem závidím, takovou radost.

Schoval jsem tedy do kapsy i telefon a s pejskem v náručí se vydal na náměstí, kde jsem se postavil před dveře kavárny a čekal. Začala mě přepadat nervozita. Třeba si to rozmyslí, až mě uvidí a raději si jen převezme svého pejska a odejde.

Už jsem nebyl tak bezstarostný jako když jsem volal. Popadl mě strach. Hodně velký strach. Pohled jsem měl směrovaný k zemi, takže jsem si ani nevšiml, že ke mně někdo přišel. Až když si ten někdo neznatelně odkašlal, zvedl jsem k němu vystrašeně své velké oči. ,,Oh..
O-omlouvám se..!" Zdvořile se ukloním a snažím se ignorovat červenání, které mi pokrylo celé mé tváře.

Muž vedle mě se zasměje a pokroutí hlavou. ,,To je v pořádku, netřeba formality. Jmenuju se Kim Taehyung," nastaví mi svou velkou dlaň, kterou po chvíli váhání přijmu a pro jistotu se nenápadně rozhlednu kolem.
,,J-jeon Jeongguk.. Nemohli bychom jít už dovnitř..?" Zeptám se nervózně a pohladím Yeontana.

,,Samozřejmě, nenechal bych tě tu stát takhle v té zimě.." Poukázal na mé oblečení a já se smutně pousmál. Nevím, jak to mám brát. ,,Tak pojď..." Chytne mě za ruku a jemně mě za ní vede ke dveřím, do kterých mě nechá vstoupit jako prvního. Překvapeně ho chvíli sleduju a pak s červenými tvářemi vstoupím.

Mé tělo hned obklopí příjemné teplo. Snažím se však ignorovat ty nehezké pohledy ostatních, kteří si mého příchodu všimnou. Se sklopenou hlavou se rychle rozejdu ke stolu, který je někde vzadu. Tam, kam nikdo moc neuvidí. Yeontan v mé náruči smutně zakňučí a olízne mi bradu. Nad tím se musím pousmát.

Jakmile si sedneme a sundáme ze sebe kabáty, Taehyung připne pejskovi vodítko a konec vodítka sevře v ruce, aby mu neutekl. ,, Můžou tu vůbec být psi..?" Zamumlám tiše a nepřestávám sledovat desku stolu. Nejsem schopný se mu podívat do tváře. Navíc na to jsem zvyklý jen v některých případech. A ty s nikým jiným než s Yoongim nemám.

,,Mhm, můžou tu být. Je to i na dveřích." Zasměje se a jakmile přijde číšnice, oba si něco objednáme. ,,Myslel jsem, že si objednáš kávu..." Podepře si hlavu dlaní. Lehce se pousměju a zavrtím hlavou. ,, Mám rád ovocné a bylinkové čaje.." krátce jsem se na něj podíval, než jsem zase sklopil pohled.

,, Ještě jsem ti ani pořádně nepoděkoval za nalezení toho paka..." Zasměje se a já jen pokroutím hlavou. ,,Není třeba, hlavně, že se našel, ne..?" ,,To jo.. Ale i tak ti strašně moc děkuju Gguku! Někdy je strašně splašený a pravděpodobně měl špatně připnuté vodítko, protože se mi vytrhl.. Děkuju." Zazubí se a já překvapeně zamrkám. Není snad možné být tak optimistický.

,,Jak jsi ho vlastně našel?" Zeptá se po chvíli ticha, kdy si oba prohlížíme něco jiného. Já stůl a on mě. Cítím na sobě jeho pohled celou tu dobu. Odvrátím zrak od stolu k oknu, přes které pozoruju všechny lidi, kteří si  se spěchem razí cestu jak do jejich prací, tak domů za rodinou, obchodů a dalších míst.

,,Vlastně on našel mě.. Zrovna jsem koukal na vyvěšený leták, když mi začal skákat na nohy... Docela náhoda, řekl bych." Pokrčím rameny a odhrnu si ofinu z očí.

_______________________________________

Kapitolu už jsem si předepsala ráno, ale já blbec jí zapomněla vydat :'') takže se omlouvám, že až tak pozdě ><

Už jen neděle, huh? A zase do školy... To tak rychle utíká :c