Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 25.

,,Tak co si dáš k snídani, hm?" Zívne si a zvědavě na mě pohlédne. Vytrhne mě to ze snění. ,,Nemám moc hlad," špitnu i napříč tomu, že se v mém žaludku právě odehrává velmi hlasitý orchestr. Zrudnu studem.

,,Vážně ne? Tvé břicho křičí něco jiného," zasměje se pobaveně a z postele vyleze. ,,Udělám ti něco jednoduchého a lehkého, co ty na to?" Otevře okno, jako by byl snad u sebe doma. Pravděpodobně mu ale spíš došlo, že já bych na nic takového teď neměl a kdyby tu nebyl, dřív bych pošel smradem než hlady. Beze slov mu přikývnu a více se do peřiny zachumlám. Raději bych se jen válel a užíval si toho, jak měkká ta matrace je.

,,Za chvíli jsem zpátky i se snídaní, klidně ještě odpočívej," usměje se a zmizí mi z dohledu dřív, než stihnu něco říct. Proto si jen sám pro sebe kývnu a přetočím se na záda. Hluboce vydechnu a rozhlédnu se po ložnici. Zastavím se až na hromádce oblečení, o kterém vím, že jsem na sobě měl včera. Panicky ze sebe shodím peřinu a vykuleně zírám na své tělo. Viděl mě.

Viděl mě stejně tak jako předtím. Úzkostlivě se mi sevře hrudník. I tak to totiž není ani zdaleka stejné jako to předtím. Neuvěřitelně moc se za sebe teď stydím. Do očí se mi nahrnou slzy a raději se znova se zklamáním přikryju. Promnu si oči a popotáhnu. Proč mě musel převlékat? Proč ho to vůbec muselo jen napadnout?

Pokroutím hlavou a těžce polknu. Můžu jen doufat v to, že jsem se mu tím nezhnusil a že tenhle zájem jen nepředstírá.

,,Gguku? Snídaně," připomene se mi Taehyung. Překvapí mě, že stojí hned vedle mě. Pečlivě si mě prohlíží, jako by si snad něco kontroloval. Byl jsem snad mimo?

S tichým poděkováním si převezmu míchaná vajíčka s pár kousky zeleniny. Všimnu si přitom, že on sám v druhé ruce drží talíř s mými nedojezenými palačinkami. Hodlá to snad sníst za mě...?

,,Dobrou chuť," uculí se ještě a opatrně si pak sedne vedle mě, přičemž mi sebere kus peřiny. Najednou je mi zase tak blízko.

Dřív, než se stihnu ponořit do nějakých svých myšlenek, mu rychle popřeju to samé a pustím se do jídla. Můj žaludek možná o jídlo doslova škemrá, ale já sám hlad nemám. Ani zdaleka ne.

Vidličkou se ve vajíčkách spíše přehrabuju, než abych to snědl. Samozřejmě, je to dobré, jen mi není po chuti. Povzdychnu si. ,,Copak, nechutná ti snad?" Svraští čelo a  zvědavě na mě kouká. ,,Uh? Ne, ne, ne! Jen nemám hlad," přiznám se a sklopím pohled. ,,Ggukie, měl bys přeci alespoň něco sníst. Jsi hrozně pohublý, no tak," povzbudí mě a šťouchne mi lehce do boku. Neubráním se maličkému úsměvu.

,,Nejde to, nemám chuť," pokroutím hlavou a povzdychnu si. Kdo by v takovém stavu mohl hodně jíst, když si jeho tělo zrovna přivyklo na nový režim...

,,Sněz alespoň ještě kousíček... Pro mě!" Usměje se a vezme si moji vidličku, kterou oddělí určitý kousek od toho ostatního. ,,Když sníš tohle, budu víc než jen spokojený," usměje se povzbudivě, zatímco já si prohlížím to, co mi oddělil. Pravda, není toho moc.

Nakonec maličko kývnu a vidličku si zase vezmu zpátky. Takový kousek snad ještě zvládnu. Navíc říkal, že ze mě bude mít radost! A to přeci stojí za to...

____________________________________

Myslím, že si tu kapitolu zasloužíte':D