Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 19.

Chlad na mé kůži, tma kolem mého těla, provazy na něm. Jak jsem jen mohl být tak hloupý a zůstávat, když jsem věděl, čeho je schopný? Nejsem schopný se jen o kousíček hnout, natož se pak z té země zvednout.

Kolikrát už jsem tu vlastně byl zavřený? Nevím... Ani bych to nedokázal jen tak z hlavy spočítat, byl jsem tu už mnohokrát. Většinou to byl můj trest, když jsem neposlechl. Zavřel mě tu, vodu mi lil rovnou do krku, div jsem se neudusil, a jídlo jsem nedostal už vůbec. Byl jsem rád za nějakou tu trošku vody. Někdy toho po mně ale chtěl moc, nešlo splnit jeho příkazy.

A teď? Ani nevím, za co tu jsem. Třikrát mě pomiloval, jestli se tomu tedy tak dá říct... Nechci si ale připustit, že by mě Yoongi znásilnil. Je to přeci můj přítel... Má mě rád, miluje mě! Jen si neuvědomil, co udělal...

Pousměju se. Všechno určitě bude zase jako dřív, bude to krásné. Budu od něj dostávat motýlí polibky na líce, láskyplné na rty, naše ruce budou v jednom kuse propletené a postel bude o jednoho plnější. Budeme spolu usínat v objetí, do rána se probudím se snídaní u postele a s Yoongim vedle mě. Bude mě sledovat jako vždycky. Opatrovat mě. Tak tomu vždy říkal. A pak mě políbil na čelo. Jeho oči byly v tu dobu světlejší. Skrývaly v sobě barvu lískového oříšku, ale teď jsou jiné... Dokonce i hořká čokoláda je světlejší než jeho oči. Nejsou hnědé... Jsou... Černé.

Všechny mé myšlenky náhle zmizí, když se malá dvířka na druhém konci sklepa otevřou a vpustí dovnitř tak pruh světla. Přimhouřím nad tím své napuchlé a červené oči. ,,Nesu ti vodu, drahý..." Zavrní škodolibě Yoongi.

,,Chceš se napít? Jen pojď! Pojď ke mně!" Zasměje se a sedne si hned pod schody. Pokusím se vstát, přimět své tělo k pohybu, ale všechno mě zklame a po chvíli stejně padnu zpět na zem jako hadrová panenka. ,,N-nemůžu..." Zašeptám tiše a olíznu si suché rty. Nemůžu se zvednout...

,,Cože to? Asi jsem se přeslechl, baby," uchechtne se a čeká, až svá slova zopakuji. ,,Říkám, že... nemůžu," vydechnu a uleví se mi, když jsou má slova hlasitější. ,,Tak ty nemůžeš! Tobě to snad ještě nestačilo?! Chceš snad víc? Chceš být neposlušný, hm?! Jsi jen malý spratek, který nezná nic jiného než růžovou a sukně, které tě dělají ještě větší děvkou, než už dávno jsi! Neumíš se obléct tak, abys vypadal jako kluk, a proto ze sebe raději děláš jen couru! Kdybys neměl nikoho, kdo by ti tu prdel natrhnul, necháš se ošukat každým, koho potkáš na ulici! Jsi odporný..." Zařve na mě a aniž by dál s vodou čekal nebo by mi jí tu jen nechal, s hlasitým zabouchnutím dveří se odebere pryč.

Všechno světlo zmizí. Jak v místnosti, tak ve mně. Z očí se mi během vteřiny spustí nekonečno slz. Nohy si i přes bolest přitáhnu k tělu a rozvzlykám se. Proč mi zase tak ubližuje? Nic jsem neudělal... Nemá důvod mě trestat. Tak proč tu jsem?

Chlad na mém těle v tuhle chvíli ustoupí, jako by tu ani nebyl. Všechno místo mého vnímání si přebere jen špatný pocit z jeho slov, špatný pocit ze sebe samého, jako bych byl doopravdy ošklivý, jako bych se doopravdy nabízel každému, kdybych ho neměl. Do srdce mi to vrazí několik čepelí právě naostřených nožů. Tak moc to bolí... Zbavte mě už toho prosím...

Ruce, které mám k sobě svázané též, si přitisknu na hruď, do míst, kde mám srdce. Bolí to, štípe to. Mezi vzlykáním tiše zakňučím. Nemůžu být zkrátka šťastný... Nemůžu.

____________________________________

Jak se máte:)))

Mám teď tak super náladu, že jsem vám musela konečně ukázat tuhle kapitolu:D je sice kratší, ale její psaní mě nehorázně bavilo xd užijte si jí:3