Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 16.

,,Vážně...? Zdáš se mi takový... Zvláštní. Nebo ses snad jen špatně vyspal?" Zasměje se, na což rychle bez váhání přikývnu. ,,Mhm... Málo spánku asi jen," opět se pokusím o menší úsměv a v tichosti dojím svou snídani.

Vnímám přitom, jak si Taehyung vše kolem zkoumavě prohlíží. ,,Je to tu hezké, i když opravdu hodně malinké," promluví najednou a na rtech si stále udržuje úsměv. Otřesu se, když si vzpomenu na ten moment, kdy jsem před sebou viděl jeho děsivý široký úsměv a slyšel hrůzu nahánějící smích.

,,Bylo to dobré, děkuji," pochválím ze zdvořilosti jeho jídlo a zvednu se od stolu, abych použitý talíř spolu s příborem mohl dát do dřezu. Lžu. Nejraději bych vše vyvrhl zpět. Ne kvůli chuti jídla samotného, ale kvůli mé nechuti k tomu vůbec něco pozřít. Nemám hlad, nemám náladu, nechci žádnou společnost.

To mi do hlavy vhání myšlenku, že mi Yoongi dlouho nenapsal... Nevím, proč na něj stále myslím, když je jen zlý. Možná jsem zvyklý? Nevadí mi to? Ale jo, vadí. Jen si nedokážu představit, že by se neozval, nic by nepotřeboval...

Třeba je naštvaný. Zlobí se na mě a chce, abych si to uvědomil. Kousnu se do rtu. Mám chuť se teď sebrat a jít se mu za vše, co jsem udělal, omluvit.

,,Jeonggukie? Jdi se klidně převléct, já to vše umyju," položí mi Taehyung ruku na rameno a pousměje se. Zatnu čelist a udržím v sobě nutkání jeho ruku ze svého ramene shodit. Nelíbí se mi to. Moc doteků...

Aniž bych cokoli řekl, rychle se otočím na patě a zmizím za dveřmi ložnice. Opatrně za sebou dveře zavřu a rozhlédnu se po celém pokoji. Srdce mi poskočí, když spatřím Yoongiho, jak s úsměvem sedí na posteli a hledí na mě. V jeho tváři není vidno žádný vztek.

,,Kde jsi byl? Chyběl jsi mi..." Z postele se zvedne a udělá ke mně pár kroků. Roztáhne ruce a s úsměvem čeká. ,,Obejmi mě, polib mě," jeho úsměv se ještě rozšíří. Jako bych byl hadrová panenka, s malým úsměvem a štěstím usazeným v srdci se mu do náručí vrhnu. Pevně ho obejmu kolem trupu a svou hlavu zabořím do jeho hrudě.

,,Myslel jsem, že se na mě zlobíš..." Vydechnu hlasitě a usměju se ještě víc.
,,Já? Ale prosím tě... Za co?" Jednou rukou sevře můj útlý pas a tu druhou zlehka vloží do mých vlasů. Spokojeně vydechnu nad tím krásným pocitem. Kdy je to naposledy, co mě objal s úsměvem na tváři, kdy měl takhle pokojný hlas...

,,No tak, Jeonggukie... Polib mě," opět se usměje. Zvednu k němu hlavu a rukama se chytím jeho ramen, o která se opřu. Pomalu své rty přiblížím k těm jeho a zanedlouho ochutnám jeho měkké nadýchané rty.

Jako by se ale v tu chvíli vše převrátilo naruby, jako bych tím vše zkazil. V okamžiku se jeho ruce z mého pasu přesunou na mé hrdlo, které začne v pevném stisku držet. Zadrhne se mi dech a od jeho rtů se rychle s vyděšením v očích odtáhnu.

Na Yoongiho tváři je už opět ten ohavný úšklebek. ,,Ach Jeongguku... Jsi jako loutka. Nikdy nebudeš dobrý na to, aby tě někdo miloval. Ať už si najdeš kohokoli..." Ještě svůj stisk upevní, čímž začínám pociťovat, že se za chvíli udusím. ,, Vždy po tobě bude chtít jen jednu věc a ty moc dobře víš, jakou. Jsi k smíchu," uchechtne se a silou mě od sebe odstrčí, až narazím do zdi a po ní spadnu na zem.

Unavený a zničený pohled zvednu od země zpět do útrob pokoje, ale to už jsem zase sám. Tedy... Skoro.

,,Jeongguku?! Co to bylo? Jsi v pořádku?" Zabuší na dveře Taehyung. Nadechnu se k odpovědi, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Rukou se chytím za krk a párkrát si ho prohmátnu ve snaze nějak popohnat své hlasivky. Ani to však nepomáhá.

Proto aniž bych stihl udělat něco dalšího, otevře Taehyung rychle dveře a vřítí se do pokoje. Jen co mě spatří sedět na zemi, vyděšeného jako malé štěně, klekne si ke mně a mou tvář chytne do dlaní. Chtěl bych se znova odtáhnout... Nic na sobě necítít. Jenže v tuhle chvíli jsem nemohl jinak, navíc mi to z nějaké části přišlo uklidňující.

,,Jeonggukie... Co se stalo?" Vydechne hlasitě a po jedné tváři mě začne hladit palcem. Do očí se mi nahrnou slzy. Ruku ze svého krku stáhnu, čímž dám Taehyungovi až moc dobrý výhled na rudý otlaček, který se táhne kolem celého krku. Všimnu si toho překvapení v jeho očích.

,,Ty ses... Škrtil?" Zašeptá tak tiše, že ho sotva slyším. Rychle pokroutím hlavou a nadechnu se k tomu, něco říct. Jediné, co ze mě ale vyjde, je podivné zachraptění. Slz se mi do očí nahrne víc a začnou stékat po mých tvářích až k jeho rukám, kde se zastaví. Aniž bych si uvědomoval, co dělám, skočím mu kolem krku a rozbrečím se. Ještě více mi to ničí hlasivky a škrábe mě z toho v krku jako nikdy předtím, ale potřebuju to ze sebe dostat. Konečně někde po dlouhé době cítím oporu...

,,No tak, shhh... Jsem tu s tebou, neboj," jednou rukou začne na mých zádech vytvářet nesmyslné obrazce a druhou mě začne vískat ve vlasech. Více se k němu přitulím a hlavu si zabořím do jeho ramene. V hlavě mi hrají slova...

Polib mě.

____________________________________

Dobré ráno všem!^^ a těm, kteří jsou ve škole, hodně štěstí:3

Kapitolka je poněkud delší než obvykle, ale já doufám, že jste jen rádi><

Luv u<333