Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 18.

Otevírám svá velká očka do ticha a poloviční tmy. S domněnkou, že se přitulím k Taehyungovi, se více posunu na posteli za sebe. Jenže o ničí tělo se neopřu. Za mnou je prázdno.

Překvapeně se otočím na záda a rozhlédnu se všude kolem. Nikde nikdo... Rychle se vyhrabu z peřiny a ze své ložnice doslova vyběhnu. Ať už jdu ale do jakékoliv místnosti, nikde ho nenajdu. Odešel...

Do očí se mi nahrnou slzy. Doopravdy jsem si myslel, že tu se mnou zůstane? Že se vzbudím vedle něj a až se na něj podívám, spatřím na jeho rtech sedět široký úsměv a v očích se mu budou mihotat jiskřičky radosti? Jsem tak hloupý!

V kuchyni si bezradně sednu za stůl. Překvapeně se na něj podívám, když na něm najdu papírek. Vezmu ho pomalu do rukou a rychle začnu hltat každé slovo.

,Jeonggukie... Musel jsem nutně odejít, ale alespoň doufám, že ses krásně vyspal... Je mi líto, že tam s tebou nemůžu být, ale slibuju, že jakmile to bude možné, hned za tebou zase přijdu!'

Zamračím se a papírek naštvaně zmuchlám do malinké kuličky. Tak jemu je to líto... Je mi zcela jasné, že jakmile jsem mu podlehl a políbil ho, dostal to, co chtěl a raději utekl. Měl jsem ho rád... Mám ho rád.

Zhluboka se nadechnu a promnu si oči. Musím za Yoongim. Je to můj přítel, miluje mě a já jeho. On alespoň neodešel, i když je zlý... Zvednu se a papírek jen tak někam pohodím. V ložnici si na sebe vezmu krátkou černou sukničku, bílý top a černé krátké ponožky. V chodbě přes sebe hodím dlouhý teplý kabát, do kterého se zachumlám, a obuju se do svých oblíbených bílých botasek s kočičkami.

Z poličky vezmu klíče, ještě jednou si promnu své oči a rychle vyjdu z bytu, který za sebou zamknu. Po schodech se rozutíkám dolů ke vchodovým dveřím a hned na to ven.

Yoongi mě určitě uvidí rád, vždy se usmívá, když přijdu bez oznámení, jen tak.

Rychlým krokem si to mířím ulicemi přes náměstí až k ulici, kde má svůj domek, který zdědil. Pousměju se, když mi na přivítanou svítí všechny lampy kolem.

Popoběhnu si a s úsměvem na tváři zaklepu na jeho dveře. Ať už by byl kdekoli, slyšel by to, už si zvykl na mé klepání, navíc ho nejde přeslechnout. Zhoupnu se na patách na špičky a ruce si spojím za zády. Těším se!

Ten úsměv mi z tváře ale hned opadne, když ve dveřích spatřím opilého Yoongiho. Rychle ho podepřu, když to vypadá, že se zřítí k zemi. ,,Yoongie... Proč jsi zase tolik pil? Víš, že ti to pak nedělá dobře... A nejsi to ty..." Povzdychnu si a spolu s ním rychle zase zmizím za dveřmi domu, než by nás někdo spatřil.

Co nejrychleji se vyzuju a vysvleču z kabátu. ,,Bože, proč ty ses takhle zřídil..." Opět si povzdychnu a opatrně ho dovedu do obýváku, kam ho posadím. Všechny láhve alkoholu, jak prázdné, tak plné, rychle ze stolku začnu odnášet. Tak strašně moc to všude smrdí!

Otevřu proto všechna okna, která můžu a přisednu si k němu se sklenicí vody v ruce. ,,Na... Vypij to, prosím. Alespoň trochu ti to pomůže," zamumlám a ruku se sklenicí k němu natáhnu. Na jeho tváři se ve vteřině objeví úšklebek.

Sklenici si ode mě nemotorně převezme, ale místo toho, aby se z ní napil, jí na mě vylije. Leknutím vyjeknu a rychle se postavím. ,,Yoongie!! Co to děláš? Měl jsi to přeci vypít!" Postěžuju si a zaskučím, když si prohlédnu své mokré oblečení. Zrovna jsem to vytáhl ze skříně...

,,Jsi krásný," zamumlá opile a se smíchem si mě strhne do klína. ,,Nechtěl bys Daddymu udělat dobře, hm?" Ušklíbne se ještě víc a rukama pevně sevře mé boky.

Srdce mi začne bít stokrát rychleji. Už teď vím, že tohle všechno je špatně... Ať už udělám cokoli, neskončí to dobře. Neměl jsem sem chodit.

____________________________________

Fuuuh! Druhá kapitola za deeen!><

Doufám, že se vám líbí tak, jako mně samotné :3 hihi<3