Bratrův kamarád

'mohla by ses dívat na cestu?'

*Jimine? Co se mi to sakra snažíš naznačit?*

Nevím proč, ale nemohla jsem z jeho tváře odtrhnout oči. Pořád se díval nahoru na noční oblohu s takovým zaujetím. Jeho pravá ruka mne stále pevně svírala kolem ramen a ačkoliv byla jedna z obvyklých letních nocí, teplo která jeho ruka vydávala mi bylo nanejvýše příjemné.
Tak nějak jsem si připadala v bezpečí a okolní svět se najednou zdál být mnohem hezčí než kdy jindy.

'Mio?' vypadlo najednou z Jimina, bez toho aniž by odtrhl svůj pohled od jasně zářících hvězd.
'Mhmm?'
'Sice mi to lichotí, ale mohla by ses aspoň ty dívat na cestu?' řekl a otočil hlavu ke mě. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi díval přímo do duše.
'Jo jasně, jen kontroluju jestli to s tebou po tom Yoongi drijáku náhodou nešlehne' snažila jsem se zakecat svůj jednostranný turnaj v zírání a otočila jsem se s úsměvem zpět dopředu.
Jenže mě zarazila Jiminovo reakce. Jen se nad mou odpovědí pousmál a i když jsem se otočila, stále jsem ho viděla periferním viděním. Stále se na mne díval.
'Co?' zeptala jsem se ho s obličejem, který měl nejpravděpodobněji jasně červenou barvu.
'Nic.. jen mi to všechno přijde jako sen.. Jako zatraceně skvělej sen.'
Poslední větu zašeptal. Po těle jsem měla husí kůži.
*Ano Jimine ty se mi snad zdáš.*
Od této chvíle nastalo mezi mnou a Jiminem hrobové ticho. Chtěla jsem na to ještě něco říct, ale nechtěla jsem, aby se naše konverzace zvrtla a sní postupně i naše překrásné přátelství.
Mám Jimina ráda? Možná.. sama si nejsem jistá co vlastně cítím.

Když jsme již po několikrát šli těmi samými ulicemi, Namjoon zahnul a vedl nás už přímo k našemu domu.

Sotva jsme dorazili, všichni se předháněli, kdo půjde dříve do koupelny. Tak jsme je s Ell nechali ať si provozují svojí renovaci na Hunger Games a uvelebyli jsme se zatím na gauči v obývacím pokoji a pustili si televizi.
Když se po domě rozhostil klid, usoudili jsme, že už jsou ostatní hotoví a postupně jsme se taky vysprchovali a připravili na spaní.

Otevřela jsem dveře od svého pokoje a Tae s Jiminem, kteří byli už zalezlí a něco si ještě před chvílí povídali, najednou zmlkli a koukali se na mne pohledem dítěte, které se snaží přesvědčit rodiče, že ta váza se rozbila sama.
Uklidila jsem si co nejrychleji svoje věci a šla jsem do obýváku, kde na mne čekala už polospící Ell.
'Všechno v pohodě?' zeptala se, když mě viděla přicházet.
'Jop, jen ti dva v mým pokoji se chovají, jakoby plánovali atentát.'
'Takže pohoda.' řekla a rozplácla se zpět na svou půlku gauče.
Na to jsem jen pokrčila rameny, zhasla jsem a poslepu se snažila najít, kde mám peřinu s polštářem a při tom se mi, sice trochu bolestně, povedlo i najít okraj mého prostoru na spaní, když jsem se nádherně ukopla o roh gauče.
Konečně jsem našla vhodnou pozici na spaní.
'Hele, myslíš že s nima budem pořád kámoši, i když se vrátí zpět do Korei ?' zeptala se už hodně ospale znějící Ell.
'Určitě jo'  * doufám že ano, ale děsí mě ta nevědomost. Co bude, až se vrátí? Přijedou ještě někdy všichni zpět? Kookie určitě ano, ale co ostatní? * Myšlenky, co se mi honili hlavou, které jsem rozhodně nepotřebovala. Co bude, bude a já to nijak moc stejně neovlivním, tak proč se tím zatěžovat?

'Hmm asi máš pravdu. Dobrou noc Mio.' řekla spokojená Ell a otočila se na bok.

'Dobrou noc Ell'

Tak a je tady další kapitolka 😇❤️
Děkuji za vaši podporu a že toto pořád čtete, jste skvělí! 💜

Opět nezapomeňte na ikonku hvězdičky a napsat nějaký komentář 😇💌

I purple you 💜💜💜💜💜💜💜