Prázdniny [Kiribaku] ✔

19.

Podle mého odhadu je to už tak hodina co jsem tu sám a utápím se v myšlenkách. ,,Katsuki..." řekl jsem jen tak do vzduchu a nechal další slzu jen tak sklouznout po mé tváři. Musím ho najít, musím ho přemluvit aby si to rozmyslel. Klidně i za cenu ukončení vztahu, i kdyby se semnou pak nebavil, překousnu to. Bakugo řekl že to byla všechno jenom hra, ale to neznamená že když mi zlomil srdce přestanu ho milovat.

Snažil jsem se dostat z těch pout, ale nešlo to. Navíc něco blokovalo mojí schopnost takže to šlo ještě hůř. Najednou jsem si tak uvědomil že židle na které sedím je dřevěná. Po pár pokusech se mi podařilo tu židli rozhoupat a já jsem přepadl dozadu. Jsem opravdu rád že se ta židle rozpadla, protože bych byl jinak v pěkné kaši. Podařilo se mi vstát a ruce jsem si nějak kouzelně "přehodil" nad hlavou, takže je teď mám vepředu. Ignoroval jsem bolest pulzující v mém těle (která nebyla pouze z pádu z té židle...) a došel jsem poslepu k těm dveřím. Ty dveře jsou kovové... Trochu jsem couvnul a rozeběhl jsem se proti nim. Jednou nohou jsem vykopl a doufal, že se ty dveře rozrazí...ani hovno.

Zkusil jsem ty dveře rozrazit ještě několikrát, ale vždycky mnou jen projela bolest a dveře se ani nehly. Vždycky to jen udělalo extrémní rámus. Po několika marných pokusech jsem to vzdal a opřel si hlavu o chladný kov. Přemýšlel jsem co budu dělat. Byl jsem totálně v háji. Všiml jsem si kliky co byla po mé pravici... Zamykala vůbec ? Sáhl jsem po klice a otočil s ní. Otevřely se ! Bože já jsem idiot... Mohl jsem být už půl hodiny pryč !

Nakoukl jsem do chodby, nikdo tam nebyl. Vyšel jsem ven a opět se rozhlédl. Pravá, nebo levá ? Hmmmm pravá ! Rozeběhl jsem se tím směrem a dával jsem si pozor abych na nikoho nenarazil. Když už jsem běžel tak půl hodiny v kuse a ani v jedné místnosti kam jsem nakoukl můj blonďáček nebyl, začal jsem ztrácet naději. Najednou jsem ale uslyšel hlasy. Bakugo ! Bylo to kousek. Přešel jsem pár metrů a schoval se za jednu širokou trubku co tam byla. Měl jsem krásný výhled na dveře které se zrovna otevíraly. ,,Uvidíme se později... Katsuki Bakugo." řekla Ikari a opustila místnost, kde očividně byla již zmíněná osoba. Ikari zavřela dveře a vydala se opačným směrem než jsem se schovával. Díky bohu ...

Když jsem si byl jistý že už není poblíž, rozhodl jsem se k němu vyrazit. Pootevřel jsem ty samé kovové dveře co jsem měl v "cele" já. ,,Bakugo ?" zašeptal jsem do temné místnosti, nic se neozvalo. Pořádně jsem ty dveře otevřel a tím tam pustil trochu světla. Uviděl jsem ho jak sedí svázáný na židli uprostřed místnosti stejně jako předtím já. Doběhl jsem k němu. Měl sklopenou hlavu, vypadal vyčerpaně. ,,Bakugo ? To jsem já... Kirishima." prsty jsem mu nadzvedl hlavu a když pootevřel oči tak jsem ho nadšeně obejmul, automaticky jsem se rozbrečel. ,,Kiri-shima ?" zněl hrozně, ale očividně si na mě pamatoval. Dál jsem ho nadšeně objímal. ,,Už je to dobrý lásko, jdeme domů..." pustil jsem ho a s úsměvem ho sledoval, měl takový zvláštní výraz, byl... Naštvaný ? ,,Tak lásko jo ? Ts" řekl vytočeně a odvrátil svůj pohled. ,,C-co ?"jeho tón jsem nechápal, jako jo, vím co řekl na tom záznamu, ale i tak. Co prosím ?!

Bakugo se na mě nenávistně podíval, nahnával mi strach. ,,Katsu-" ,,NE!" přerušil mě uprostřed slova. ,,Neoslovuj mě mým vlastním jménem ty podrazáku !" ,,Cože ?! Já a podrazák ?!" stál jsem tam předním jak vyvoraná myš. Nechápal jsem jeho chování a ani ty emoce co se ve mě vařily. Co mu to provedly...