My cat...✔

6.

Když mě Kuroo povalil pod sebe tak jsem se začal cítit  zle. Nebo jako... Dobře, ale špatně zároveň, už jen kvůli němu. Když zaběhl do koupelny tak jsem ze sebe sundal uši, ocásek i ostatní oblečení a rovnou jsem se převlékl. Pak jsem seběhl do kuchyně kde jsem nám každému namazal chleba a udělal jsem čaj. Bylo něco před desátou a my máme být v jedenáct v hale kvůli přátelskému zápasů s jednou školou z tohodle města.

Když už se moje tělo uklidnilo a v hlavě jsem neměl jen polonahého Kenmu tak jsem se konečně uráčil vylézt ze sprchy. Hodil jsem na sebe své oblečení které v noci uschlo a když jsem Kenmu nenašel v ložnici tak jsem se vydal do spodní části domu. Všiml jsem si ho jak sedí na gauči s Nintendem v ruce a mastí hry. Škoda že už na sobě nemá ty ouška...

Všiml jsem si že po chvíli přišel do obýváku a zastavil se mezi dveřmi. Odtrhl jsem pohled od hry a podíval jsem se na něj. Díval se na mě a pak strhl pohled na stranu, nic neřekl... Tohle jsem podělal. ,,Snídani máš tady." řekl jsem a hlavou poukázal na připravenou snídani na stolku vedle mě. Přišel k sedačce, vzal si jídlo a pak se s "díky" posadil. Když jsem zrovna nekoukal na display tak jsem sledoval jeho. Bojím se že jsem ho nějak hodně urazil.

Cítím se blbě, ale tak mohl si za to sám. Bože proč se já musím zabochnout zrovna do někoho kdo mě nebere jinak než jenom kamaráda. Asi. Nevím co to do něj vjelo, ale mám strašně blbý pocit z toho že mlčí. Tak počkat. Spal jsem tady už několikrát a nikdy mě nebudil, vždycky mě nechal v klidu spát. ,,Kenmo ?" ,,Hm ?" ,,Hele... Proč si mě vlastně... Vzbudil ?" konečně se na mě podíval. ,,Ty jsi fakt zapomněl ? Dneska máme mít zápas s tou školou co jsme minulý měsíc totálně rozdrtili." tak nějak jsem na to fakt zapomněl. ,,Ajo vlastně..." dodal jsem tak nějak pro sebe a kopl jsem do sebe zbytek čaje. ,,Tak teda vyrazíme ?"

Jen jsem kývl a uložil jsem si hru, tenhle level dělám už tak hodinu, nepotřebuju o to přijít. Kuroo vstal, uklidil po sobě nádobí a odešel do horního patra. Já konečně vstal a šel jsem nám natočit pití do flašek. Já měl všechno v tašce ze včerejška, takže jsem si jen přenesl tašku z obýváku do předsíně. ,,Kuroo ? Musíme jít." zakřičel jsem s mobilem v ruce a čekal jsem na jeho milost než se uráčí jít sem. ,,Letím !" řekl a div nespadl ze schodů.

Společně jsme se vydali ke škole, ale až v půlce jsme si začali povídat. Konečně z nás začala opadat ta nálada z rána. Na jednu stranu jsem rád že už se zase začal chovat normálně, ale na druhou stranu bych se chtěl s ním probouzet každé ráno. Je mi jasný že ho miluju, ale co on ? Může vůbec cítit něco i on ? Pochybuju o tom.