Dotek temna

2.

Kolektivem rezonovaly různé názory na nového „tříďase". Pár dívek z něj mělo strach. Někteří si z něj tropili žerty. Několik ho chválilo a cenilo si jeho schopnosti „zpacifikovat grázly", i když jimi sami byli. Možná v tom tušili novou výzvu. Možná jim prostě imponovala jeho síla. Spíš šlo ale o pokrytectví. Kdyby na místě potrestaného kluka stáli oni sami, bylo by zle. Ten provinilec se po zbytek dne uraženě uzavřel do sebe a odmítal komunikovat s okolím. Byl od něho klid.

Sybila mnula rukáv košile a nervózně postávala před kabinetem. Musela si dojít pro ten telefon. Dovnitř. Být s učitelem sama v malé místnosti a odprosit ho, aby jí vrátil ten prťavý přístroj, který si po skončení hodiny odnesl s sebou. Potřebovala ho vlastně tolik? Uvažovala a pohrávala si myšlenkou, že by ho prostě nechala, kde byl, a šla pryč.

Ale byl to dárek a navíc ho opravdu musela mít u sebe. Co kdyby se někdo stalo anebo na něco zapomněla? No jistě, měla v něm přeci uložené všechny budíky a poznámky o tom, co musela udělat. Co kdyby ve škole zapomněla batoh nebo odešla v bačkorech? Nebylo by to poprvé. Jak se říká, že někdo je bez telefonu jako bez ruky, ona by byla spíš jako bez hlavy. Byl to její druhý mozek, protože její vlastní odmítal pracovat.

Nadechla se a bázlivě zaklepala. Počkala, až uslyší „dále", jež si musela maličko domyslet, protože na chodbě stále někdo chodil a hlučel. Navíc zevnitř slyšela hudbu. Vzala za kliku, opatrně ji stiskla a vešla dovnitř. Opravdu měl k práci puštěnou hudbu. Zvláštní, melancholickou a úplně odlišnou od všeho, co kdy slyšela. Nebylo toho moc. Hudba zněla tmavě a text smutně. Vyprávěl o milující ženě, jíž opustil muž, jejich dítě zemřelo a ona pláče na jeho hrobě. A to vše doprovázely elektrické kytary a housle. Bývala by se zeptala, o jakou skupinu šlo, aby si mohla poslechnout něco víc, ale neodvážila se.

Malá místnost byla cítit skořicí a formaldehydem. Tím druhým o dost víc. To měla za vinu učitelka biologie, která s nováčkem sdílela kancelář.

Učitel seděl u stolu a něco psal. Dokončil větu, udělal tečku a ozvalo se cvaknutí, jak hrot zajel do bezpečí plastového obalu. Vzhlédl k ní.

Rozechvěla se jí kolena. Připadala si naprosto neadekvátně, když on vzhlížel k ní. Mělo to být naopak. A pak ten pohled. Ty zelené oči, jako z jiného světa. Jako by na ni hleděly dva dokonale nasvětlené broušené smaragdy. Nebyla to klidná a příjemná zelená barva, ale nepřirozená a démonická. Jako by skrz ty oči viděla do pekla. Nasucho polkla.

„Dobrý den," zasípala a znovu polkla, když slyšela vlastní zastřený hlas.

„No dobrý," řekl, povzdechl si trochu unaveně a ukázal na židli vedle svého stolu. Byla to židle jeho kolegyně. Nepřipadalo jí správné, aby si na ni sedala, tak zůstala stát.

„Neposadíte se?" řekl a ona zavrtěla hlavou. Proč jí vlastně vykal? Ostatním tykal, proč jen jí vykal? „Co potřebujete?" Spojil ruce na stole.

„Uhm," snažila se najít ta správná slova, ale nešlo to, „j-á bych vás chtěla poprosit, a-abyste mi vrátil ten telefon," vysoukala ze sebe s vypětím sil.

„Aha," zvedl ruku se vztyčeným ukazovákem. „Já jsem si říkal, jestli se tady stavíte." Sáhl pod nějaký stoh papírů na stole a podal jí přístroj. První den a už měl takové úředničiny? Učitelé jsou vážně chudáci. Anebo on byl jen šílený bordelář. Ona sama by neměla nic takhle rozházené, to už by nikdy nenašla jediný zápisek. Zůstala by obklopená stohy neidentifikovatelných lejster a pak je nejspíš všechny vzala a vyhodila z okna.

„Příště to laskavě ani nevyndávejte."

„Děkuji," špitla a rozechvěle přikývla. Otočila se k odchodu a nemohla se dočkat, až konečně vypadne.