Dotek temna

25.

Po překrásné společné noci, kterou strávili v objetí jeden druhého, neboť tak usnuli a také se tak probudili, se jí opravdu neskutečně nechtělo odejít pryč z teplého, příjemného bytu, v němž žil někdo tak nesmírně blízký a milovaný. Loučila se s ním s těžkým srdcem a mráz jí připadal ještě o něco studenější a panelákové sídliště, kam mířila, daleko méně přívětivé.

Přesto jak se Azrael obvykle jevil temný, dovedl ji rozveselit jako nikdo jiný. Včetně Aniette, která pro ni představovala pevný maják od té doby, co ji propustili z nemocnice.

O to těžší bylo se vrátit do pokojíku, kde třetím rokem žila.

Mávnula na správkyni v kukani u vchodu, která si ji změřila velice nepříjemným, štiplavým a odsuzujícím pohledem. Samozřejmě, předpokládala, že dělala jen to nejhorší, když nestrávila jedinou noc pod "domácí" střechou. Jistě, nebyla nevinná, prožila s Azraelem divoké odpoledne, ale to neznamenalo, že se měla stydět.

Chodba vedoucí k jejímu příbytku se halila do nešťastného temna. Měla nutkání se otočit na podpatku a vrátit se zpět odkud přišla.

Měla to udělat.

Otevřela dveře a málem vylétla z kůže při zjištění, že za stolem někdo seděl a očividně na ni čekal. Žena se zrzavými vlasy k ní zvedla zlobnou tvář s nešťastnýma modrýma očima. Dívenka se chtěla otočit na místě a pelášit pryč, ale kdosi po ní sáhl a vtáhl ji dovnitř, načež se za ní zabouchly dveře a past sklapla nadobro.

Krve by se v ní nedořezal. Kdo byli ti lidé? Co po ní chtěli? Proč byli v jejím bytě? Jak se tam dostali?

"Sedni si," zachroptěla zrzka zastřeným hlasem a odkašlala si. Bělovláska se nejistě rozhlédla kolem sebe. Kromě modrooké ženy se v místnosti nacházeli další dva muži v černém oblečení a s šátky přes tváře. Jeden z nich ji postrčil dopředu. Do očí se jí draly slzy a přála si být pryč. Žena k přisunula papír.

"Podepiš to."

Sybila vzala dokument do ruky a pak se na zrzku nechápavě zahleděla.

"Ale já se nechci stěhovat pryč," kníkla zoufale. Žena naproti ní vytáhla kovou krabičku s doutníky a vstala.

"Nežádám. Podepiš to."

Obkroužila dívenku dokola a pak se zastavila naproti a opřela se dlaněmi o stůl. Dlouze a tvrdě se na ni zahleděla.

"Buď poslechneš, nebo tě k tomu donutím," zavrčela zlostně. Nebyla zřejmě moc trpělivá. Sybila vzala do ruky tužku a roztřeseně udělala, co se po ní chtělo. Zrzka po papírech okamžitě a velice prudce hmátla.

"Tak jdeme," zavelela. Čapla bělovlásku za loket a táhla ji za sebou ven z bytu a následně z domu ven.

Kdo byli ti lidé? Hrozilo jí něco? Co se stane s jejími věcmi? Nechala všechno za sebou? Všimla si, že je dvojice bodyguardů nenásledovala, měli ještě nějakou práci...

Nasucho polkla a roztřásla se. Náhlá slabost způsobila, že jí sjela noha po kluzkém schodu a kdyby ji nesvírala cizí ruka tolik pevně, nejspíš by se skutálela dolů. Zrzka si protivně odfrkla.

Když procházeli kolem kukaně, strčila žena s ohnivými vlasy okénkem podepsané papíry a následně bankovku. Přiložila si ukazovák ke rtům a správcová s vytřeštěnýma očima pokývala. Jistojistě od ní nikdo neuslyší ani slovo, beztak se starala v první řadě o sebe.

Obě ženy nasedly do auta, na zadní sedadlo. Řidič už na ně čekal, pokývl a šlápl na plyn.

Sybila se bála vůbec dýchat, natož se vyptávat, co s ní vlastně měli v úmyslu dělat. Zhruba v půli jízdy jí zrzka zatlačila hlavu mezi kolena se slovy, ať se radši nerozhlíží kolem sebe.

Když ji vytáhli z auta na dvoře obrovské vily, zmateně se rozhlížela kolem sebe. Netušila, kde se ocitla. Okolí jí nepřišlo ani za mák povědomé, přestože musela uznat, že výhled měli obyvatelé opravdu překrásný. V tu chvíli to ale nemohla plně docenit, jednak proto, že do ní zrzka strčila, aby se dala do pohybu a jednak kvůli roztřeseným nohám, bolesti hlavy a snaze potlačit pláč. Cítila neskutečný strach, byť věděla, že by s ní únosci mohli zacházet daleko hůř.

Jak procházeli chodbami, všimla si, že za nimi pomalu kráčela žena v bílém plášti. Tvářila se starostlivě a upřeně sledovala malou dívenku jdoucí kamsi do neznáma. Nakonec ji mrštili do poměrně malé, ale protáhlé místnosti.

Než zabouchla dveře, štěkla na ni zrzka: "Zůstaň."

Zůstala stát. Zírala tupě na zavřené dveře a cítila, jak jí těžkla hlava. Byť jí před několika málo okamžiky bylo šíleně do pláče, v té chvíli se cítila i na to moc unavená. Nejraději by se vypařila. Zmizela. Proč se jí tohle stalo? Doháněla ji minulost? Co po ní kdo mohl chtít? Vždyť přece nic nevěděla, nic si nepamatovala. I kdyby stokrát chtěla, nic by jim říct ani nemohla. Věděli to oni? Chtěli ji mučit, aby z ní dostali informace, o nichž neměla ani ponětí?

Při poslední myšlence udělala podvědomě pohyb dozadu a narazila do otočné židle, jíž se vylekala, až odskočila a narazila do zavřených dveří. Konečně se rozhlédla kolem sebe. Ze širokého okna viděla do hustého lesa za vilou. Pod oknem se nacházel stůl s židle, do níž předtím vrazila. Napravo knihovna z boku polepená plakáty a nalevo postel. Někdo tu musel bydlet, pokoj byl v podstatě úplně vybavený. Na stole ležela otevřená anglicky psaná kniha a slovník, což nahrávalo dojmu, že se nacházela v něčí aktivně využívané ložnici. Polkla.

Posadila se na postel a zírala tupě na měkký šedivý koberec. Pak schovala obličej do dlaní a dala se do pláče. Tiché a zoufalé vzlyky se nesly naprosto němým pokojem jako mraky před lijavcem.

Netrvalo dlouho a někdo otevřel dveře. Návštěvník ji vylekal a vystrašil natolik, že bleskově zalezla do kouta ke zdi a shoulila se do klubíčka. Dáma v bílém plášti se rozhlédla po místnosti, až si všimla vyděšené dušičky a zavřela za sebou.

"Ahoj," pozdravila pokud možno nejměkčeji. Měla hluboký, znělý hlas. Její věk se špatně odhadoval, i když kolem očí a na krku už byly patrné vrásky, vypadala jinak velice krásně. Pokud už byla starší, věk jí nesmírně slušel. Krásné hnědé vlasy si vyčesala do složitého drdolu mimikujícího opravdovou korunu. Tvář jí zdobila sytě rudá rtěnka a umně zvýrazněné oči s dlouhými řasami. Byla štíhlá, vysoká a nesmírně elegantní.

Přitáhla si židli, posadila se a naklonila se k vyděšené Sybile.

"Jmenuji se Karena a nemusíš se mě bát," pravila s úsměvem. "Můžeš mi věřit. Nedovolím nikomu, aby ti zkřivil vlásek."

Běloáska se pomaličku a bázlivě přiblížila k návštěvnici, která k ní natáhla dlaň. Zkoumala ji jako vyděšené zvíře. Nedůvěřivě ji chytila za ruku a Karena jí oplatila sevření.

"P-proč jsem tady?" pípla vyděšená dívenka. Žena obrátila oči v sloup.

"Protože můj manžel je kolosální vůl a pitomec," odpověděla zoufale. Dívka na ni zůstala nechápavě civět a Karena se zamyslela.

"Víš, je to smutné, že tě do toho takhle odporně zatáhli," pokračovala a její slova stále nedávala ubohé Sybile ani trochu smysl. Naštěstí pokračovala: "Víš, není to nejmilejší setkání, ale ta příjemná slečna, která tě sem dovezla, je Azraelova sestra. A já, já jsem jeho mamin...no, spíš macecha."

"Je to hodně zlé?" špitla, aby se ujistila. Karena pokývala hlavou a zoufale si povzdechla. Pak vyhlédla z okna.

"Moc tě lituju, holčičko," pronesla. "Ale neboj se, udělám všechno, co bude v mých silách, aby se ti nestalo vůbec nic špatného."

"A co se mi může stát?" položila Sybila otázku, na níž Karena reagovala dalším hlubokým a strhaným povzdechem.

"Dokud jsem tady já, tak nic. Ale musíš být hodná, určitě se nesnažit utíkat. Později ti vysvětlím, jak se tohle celé stalo, nicméně předpokládám, že by ti to Azrael raději celé řekl sám."