Dotek temna

10.

Dvojka! Dostala dvojku a měla z toho obrovskou radost. Bývala by to byla i jednička, tolik se jí podařilo získat bodů. Jako obvykle ale zmatkovala a udělala úplně zbytečné chyby. Ari získal s odřenýma ušima za dobře, ale i tak vypadal se svým výkonem spokojený. Zdál se šťastný hlavně za ni a zaposlouchal se do jejího veselého štěbetání o tom, jak se jí to krásně podařilo. Moc se mu líbil její hlas.

„Oslavíme to? Pozvu tě," skočil jí z ničeho nic do řeči.

„A kam?" zarazila se v polovině věty. Nadšeně, ale stále nejistě a tázavě se na něj zahleděla.

„Co já vim," pokrčil rameny. "Kam bys chtěla jít?"

Rozhlédla se po třídě, jako by čekala, že jí někdo napoví. „Já nevím, kam bychom mohli jít. Nevyznám se. Nechci ale pít alkohol."

„To je dobrej začátek," pousmál se Ari. „Piješ kafe?"

„Nevím, možná ano, možná ne," zazubila se.

„Tak pudeme na náměstí do tý kavárny, hm? A když ti nebude chutnat kafe, dáš si něco sladkýho."

„Jé!" nadskočila. „To mám ráda moc!"

„No vida, aspoň něco. Můžeme hned po škole, nebo něco máš?"

„Asi...asi můžeme, ale potřebuju odejít brzičko, víš? Mám ještě práci a tak..."

Neodpovídal, jen se na ni usmál a prstem jí jemně přejel po tváři. Oplatila mu vstřícným úsměvem.

Když se pak courali v parku, bok po boku, chtěl ji chytit za ruku, ale příliš se styděl udělat první krok. Tušil, že to ale musel být on, kdo se pohne, protože dívenka se zdála být příliš nevinná a nezkušená. Možná proto se k ní choval jako ke křehké porcelánové sošce, jíž se nesmí ani dotknout, aby náhodou neopadal vnější lak. Pomaličku si hledal cestu a poznával vhodný způsob, jak jí projevit své city.

„Budete mít brzy zase nějaký koncert?" vyzvídala Sybila. To už seděli v kavárně u francouzského okna s výhledem na fontánu v parku. Pokrčil rameny.

„Těžko říct, měli jsme mít dneska zkoušku a ostatní se na to vykašlali."

„A proč?"

„Nevím. Jsou líný... Asi."

„Jaký bych si měla dát kafe? Je jich hrozně druhů a já je vůbec neznám..." Zírala do nápojového lístku jako zmatená sova a četla dlouhatánské složité názvy, jimž ani trochu nerozuměla, a netušila, co si pod nimi představit. Než jí stihl odpovědět, přitočila se k nim servírka a dožadovala se objednávky.

„Co byste doporučila někomu, kdo nikdy kafe nepil?" zeptal se Ari rovnou.

„Určitě latte-," chtěla pokračovat, ale Ari ji přerušil.

„Tak dvakrát."

Přikývla a odešla. Nevypadala nadšeně a ani moc vstřícně. Byl by se k tomu vyjádřil, ale nechtělo se mu vnášet do hezké chvíle zbytečné frflání. Sybila si servírky nevšímala, jen dál zkoumala nabídku. Když ji odložila, dlouze se zadumala.

„Ty taky nepiješ kávu?" zeptala se. Udiveně se na ni zahleděl.

„Jak jsi na to přišla?"

„No že...že ses ptal na kafe pro lidi, kteří pijou kafe poprvé. A pak jsi to objednal pro oba, tak... Promiň, divné pochody." Zastyděla se a udělala pár neurčitých gest rukama. Zasmál se.

„Jenom se mi nechtělo nic vybírat," vysvětlil. Přikývla, že pochopila.

***

Nenáviděl ho. Nenáviděl otravného, vlezlého a jednoduchého pitomce, se kterým se Rauna rozhodla žít. Nechával si nasazovat parohy, moc dobře o tom věděl a ještě ji v tom pomalu podporoval. Nevadilo mu, že si tahala do jejich společného bytu cizí chlapy. A byl takový tupý dobrák, že sám jí zůstával neochvějně věrný a rozmazloval si ji jako poklad. Vyráběl kované umělecké předměty, historické zbraně a jiné blbosti a pak je jezdil prodávat, převážně na zahraniční trhy. Díky tomu býval dlouho pryč a Raunu nechával samotnou doma, aby si užívala život a starala se o jejich zvířetník.

Kromě toho pojal za životní cíl udělat si z Azraela nejlepšího kamaráda a to bylo snad to nejhorší.

Postával před vchodem, hladil chundelatého černého psa a rozmýšlel se, jestli zazvonit na zvonek. Zahleděl se zvířeti do očí.

„Měl bych tam jít? Co myslíš?" promluvil do důvěřivých očí. Pes si olízl tlamu, jinak na něj dál nadšeně zíral a nechával se drbat. „Proč mě k tomu nutí? Chci svůj klid a ne se přemáhat tvářit se mile na... toho kamaráda."

Schoval obličej do dlaní, což pes kvitoval strkáním čumáku pod jeho paže a dožadoval se další pozornosti. Muž pokračoval v hlazení šelmy, zatímco si pohrával s myšlenkou se obrátit a odejít. Nic víc v tu chvíli nechtěl. Být pryč, nejlépe sám. Nebo s ní.

Stále v hlavě převaloval líbezné vzpomínky a doufal, že se její návštěvy budou opakovat. Přestože věděl, že se ho bála, toužil trávit víc času v její společnosti. V její rozkošné po jasmínu vonící společnosti s překrásným úsměvem a měkkýma očima.

Co asi tak dělala? Kdepak asi byla? Rád by to věděl. Rád by s ní sdílel zážitky, vzpomínky a myšlenky. Rád by jí ukazoval svět, na nějž zapomněla. Nejvíc se upjal na touhu prostě ji vodit za ruku. Jednoduše držet její dlaň ve své a pozorovat hvězdy nebo se jen tak procházet po městě. Povzdechl si.

Měl by jít dovnitř. Rauna našla někoho, koho milovala a s kým mohla právě takové chvíle sdílet. I přes to, že občas se pobavila s jinými. To by on nedokázal a možná právě proto nedokázal s žádnou ženou dlouhodobě žít. Volný vztah neuznával i za předpokladu, že s ním obě strany byly spokojené, jako tomu bylo u Rauny a Gremliqa. Ale představa odevzdat se jedné jediné mu připadala omezující a nemyslel si, že by to zvládl. Dokud... Najednou pociťoval neovladatelnou chuť to zkusit. Nemyslel na nikoho jiného, žádná jiná se mu nemohla vkrást do mysli. Nikdy. Myslel pořád na jednu jedinou. Stále.

Rozbušilo se mu srdce. Projel si rukou vlasy při vzpomínce na předešlý večer. Styděl se, když si vybavil sám sebe, jak se ukájel nad vzpomínkami na její tvář s pootevřenými rty. Nemohl se na ni dívat, když se tvářila takhle. Ten pohled ho ukrutně vzrušoval a on nad sebou ztrácel kontrolu.

Polkl, vymanil se ze spárů psa a konečně stiskl zvonek. Měl by být dobrý kamarád, když coby člověk, partner a teď už i učitel stál za starou bačkoru.

***

Pročítala texty, které dostala od pana učitele. Seděla v posteli, opřená o stěnu staré skříně, a upíjela kakao. Měla radost. Odpoledne s Arim si užila. Vypadal tak šťastně a spokojeně! A nekouřil, to bylo dobré. Dodržoval svůj slib, i když tušila, že jakmile se jejich cesty rozdělily, nejspíš si hned zapálil. Ale i tak ji těšilo prosté gesto vstřícnosti vůči ní.

Sem tam si musela vyhledat neznámá slova, jejichž překlad ihned vpisovala do textu. Rozbolela ji hlava, tak zavřela oči a chvíli jen tak seděla a nechala mysl plynout. Myslela na Ariho a na jeho ptačí tetování. A pak na spolužáky, kteří se stále nezvládali chovat slušně. Na pana učitele, který jí nabídl pomoc a asi o ní měl starost. Pořád tomu nějak nevěřila a přišlo jí to jako představa nebo sen.

Svět se začínal zdát krásný a přívětivý.

Učitel příjemný, milý a lidský. Přestal být bezcitným a ukázal se jí v lidské podobě. Ve své podstatě mu na žácích záleželo. Muselo mu na nich záležet, proč by se jinak staral o jejich chování? Vlastně maska, za níž vystupoval ve škole, byla jen nástroj, jak zkrotit mysli nekontrolovatelných hovádek, aby dovedla nést zodpovědnost za sebe i za ostatní lidi. Aby si byla schopná uvědomit svoje místo ve společnosti a ujmout se své role. Najít sebe. Být platnými členy společnosti a nezasahovat do svobod ostatních.

Vlastně se pro ně obětoval. A musel se kvůli tomu převlékat za bestii. Tížilo ho to? Možná ano. Možná z toho byl nešťastný. Třeba ho těšilo, když někoho opravdu dovedl napravit. Anebo to vytěsnil a otupěl.

Objevila dobro v někom, o kom se domnívala, že byl v nitru doopravdy zlý a to ji naplňovalo obrovskou radostí. Dokonce se těšila, až ho zase uvidí. Až se sejdou mezi čtyřma očima a on shodí kostým zlého pána.