Dotek temna

3.

Netrvalo to dlouho a téměř každý měl s panem učitelem Osmarem neblahou zkušenost. Byl neuvěřitelně kreativní, pokud šlo o tresty. Vyhmátl si něčí slabinu a pak ho tím dusil, jak to šlo. A když náhodou neměl ušitý trest na míru, prostě hříšníka ponížil úplně před všemi. Zdálo se, že někde – a těžko říci kde – získával intimní informace o všech. Nezdráhal se je použít proti nim. A to všechno s naprosto kamennou tváří a ledovým klidem. Bez okolků rozdával rány pod pás.

Nejednou ji napadlo, jestli se vůbec někdy zasmál. Usmíval se, to ano, ale rozesmálo ho někdy něco? Pobavil se dobrým vtipem? Znal třeba nějaký, který by mohl dát k dobru? Vsadila by se, že pokud ano, tak jedině nějaký cynický a černý, který by jí vůbec nepřišel zábavný, jako spíš nešťastný.

Pochvalu od něj samozřejmě neslyšela. Přitom se svědomitě připravovala na každou hodinu. Zasloužila si alespoň pokynutí hlavou nebo milý úsměv! Ale nic. Prohlížel zrovna zadanou domácí práci, kterou vypracovali jen dva z žáků opravdu doma. Půlka ji odevzdala a zbytek? Však pětka je taky známka, ne?

A jedničky on téměř nedával. Štvalo ji to, přeci potřebovala dobrý průměr, kdyby se rozhodla nakonec opravdu na tu vysokou jít. Snažila se nejlépe, jak mohla a stejně to nezabralo. A blížilo se čtvrtletí, velké písemky, opakování. A jim se změní učitel na takového sadistického mučitele. Tuhle legraci s učitelem mučitelem nikdy neměla ráda, ale na tohohle seděl příměr dokonale.

Paradoxně nebyl zrovna náročný na množství naučené látky. Víc mu šlo o kázeň, snahu a poctivost. A že poctivost by hledal opravdu jen těžko. Ani ona nebyla svatá, ale někdy už na ní bylo povinností prostě moc. Záviděla ostatním spolužákům, že měli rodiny, které o ně pečovaly. Lidi, kteří je měli rádi, popovídali si s nimi, věnovali se jim a pomáhali jim.

Ti nevděční frackové si toho nevážili. Největší sígr byl ten, jehož rodiče byli skuteční prominenti. Tatínek snad politik, matka právnička a ozdoba váženého pána – zkrátka důležití lidé. A jejich synáček? Rozmazlený skrček na přes držku. Přesně tenhle hnusný, vychrtlý a poďobaný parchant se plánoval pomstít novému učiteli, který je za týden svého působení už dovedl dovést k paranoie. Vlastně to fungovalo docela dobře. Strach z přesně tadytoho šikanátora držel přesvědčení ostatních na jedné vlně. Učitel to vycítil velice brzy, a proto ho denně ponižoval, až jeho výsostnou pozici narušil. Ostatní se ho už tolik neobávali. Většina jeho zbraní totiž vedla přes jeho tatínka. A pan učitel Osmar se tohohle tlaku vůbec neobával, naopak se vysmíval skrčkovi do tváře. To chtělo dost odvahy.

Nepochybovala, že jednou pan senátor do ústavu nakluše, aby toho hrozného učitele zpacifikoval a možná by to do určité míry uvítala i ona sama, ale přála si, aby to rozmazlenému děcku neprošlo. Jak se vlastně jmenoval? Nepamatovala si jeho jméno, bylo obyčejné a vágní. Obyčejné a vágní věci se jí snadno vykouřily z hlavy, i když je viděla denně. Pamatovala si jeho tvář, to ano. Trčel mu z ní obrovský ošklivý křivý nos. Navíc byl zrzavý a zrzavých lidí moc neznala. Ale jak jen se jmenoval...

„Tak byste nám určitě moc ráda vyčasovala ta slovesa, když máte čas se dívat po ostatních, že?" vytrhl ji z přemýšlení přísný hlas. Probrala se a chvíli jí trvalo, než se ze snění dostala do reality. Tak počkat, kde byla? Ve škole, jistě, o té přemýšlela, takže určitě byla ve škole. Co bylo kolem? Spolužáci, učitel... Podívala se do sešitu, kde byla ve sloupcích nepravidelná slovesa. Aha! Angličtina a chce se po ní časovat. Ale...ale co? Co měla psát? Opsat to celé?

„Prosím?" zeptala se. Nepřišlo jí divné ptát se na něco, co jí zrovna někdo řekl. Stávalo se jí běžně, že zapomněla, co zrovna slyšela.