Dotek temna

5.

„Máš všechno? Ukaž," zajímala se trochu boubelatá slečna s hustými vlnami kadeří modré a zelené barvy o nákup. Dívenka otevřela tašku, aby do ní pečovatelka mohla nahlédnout. Byla si ale jistá, že opravdu měla všechno. Přeci šla přesně podle seznamu, to by bylo, aby nebylo.

„No vida, tak to uklidíme," kvitovala Aniette. Pak se společně pustily do práce, takže vše bylo brzy na svém místě. Pak se spolu usadily ke stolu a Aniette s ní prošla několik paměťových cvičení. Nakonec si prostě udělaly čaj a povídaly si.

„Co ten váš učitel?"

„Myslíš ten nový třídní?"

Aniette přikývla.

„Aha, vidíš, prý by potřeboval na tebe kontakt, aby měli koho kontaktovat, kdyby se mi něco stalo. Napíšeš mi, prosím, telefon a jméno?" podala Aniette telefon s otevřenými poznámkami.

„Jistě," vzala telefon, odehnala neposednou vlnu vlasů za ucho a naťukala do něj informace.

„No, je docela drsný," odpověděla nakonec na otázku. Povzdechla si. Děsil ji. Z nějakého důvodu jí věnoval dost pozornosti, i když k tomu z jejího pohledu neměl žádný důvod. Připadala si, jako by si ji vybral za oběť vlk a teď ji naháněl a vyčkával, až udělá nějakou chybu. Jenže na co mohl čekat, když ona chybovala v jednom kuse? Kdyby to chtěl udělat, už by ji dávno sežral.

„Hm, ono ho to přejde. Vždyť proč by měl bejt hnusnej na takovou zlatou dušinku, jako jsi ty," prohlásila Aniette a upila heřmánkový čaj.

„Kdo ví, co se mu může honit hlavou," opřela si hlavu o dlaň a dívala se, jak baculka míchala teplý nápoj lžičkou. Takový hezký, uklidňující a kulatý pohyb.

„Tak podle toho, co jsi vyprávěla posledně, doufám i za tebe. Alespoň tobě by mohl dát pokoj. Copak nevidí, že k těm sígrům nepatříš?"

„Ani, já se ho vážně bojím," přiznala.

„Ale," broukla zdravotnice, vstala a přitiskla dívenku k sobě. Měla tak měkké a hebké objetí. Cítila se v něm moc hezky a často přemýšlela, jestli objetí jiných lidí jsou taky taková. Ale nikdo jiný ji nikdy neobjal. Schoulila se v teploučké náruči a alespoň na chvíli se úplně uvolnila. Nemyslela na nic. Ani na školu, bolest, ztracenou minulost, povinnosti běžného života...nic. Až když ji Aniette pustila, dopadla na ni realita a znovu se musela začít vyrovnávat s obavami. S prací a úklidem a únavou a zítřejší písemkou. Připravovala se na ni, samozřejmě, že ano! Ale přesto nikdy nebylo od věci si látku ještě jednou zopakovat.

***

V jeho životě vydržely jen dvě ženské. První se jmenovala Karena, a kdyby zmizela, byl by vděčný. K druhé, Rauně, měl blíž, než komukoliv. Bydlela v bytovce na kraji města, chovala psy a milovala přírodu. Její obydlí obklopovala krásná zahrada, v okolí byl klid a ticho. Stačilo jít pět minut pěšky a člověk se ocitl na louce, kdyby vyrazil opačným směrem, došel by k zalesněnému kopci. Protože chovala převážně velká plemena, chodila s nimi často a ráda na dlouhé procházky.

Rauna připomínala divoženku. Na hlavě jí trčely kudrnaté sytě blond vlasy do všech stran, nosívala volné plátěné oblečení a dřevěné šperky. Často chodila bosa, vším šetřila, myslela ekologicky a jídlo kupovala převážně přímo od farmářů. Kromě chovu psů pracovala v zoo a se zvířaty si rozuměla. Na zahradě ho přivítal jeden z jejích miláčků. Vrtěl ocasem a nechal se podrbat za uchem. Velký, huňatý a světlý retrívr Azraela pozdravil, pak si zalezl zpátky do boudy.

Zvonek zadrnčel a jeho kamarádka se za chvíli objevila u dveří. Dům byl starší a moc se mu líbil. Dlouho si pohrával s myšlenkou přestěhovat se do podobného, možná přímo do toho stejného. Sousedit s dlouholetou blízkou kamarádkou ho lákalo.