Dotek temna

11.

„Tak o čem si chcete povídat?" zeptal se jí, když se usadili naproti sobě u stolu, by procvičovali mluvenou konverzaci v cizím jazyce. Už se setmělo, ale městem rozzářeným světýlky se kochat nemohla, protože na něj neviděla přes závěs. Zadívala se na učitele a nakrčila bradu.

„A o čem si chce povídat vy?" opáčila. Pousmál se.

„Would you like a cup of tea?" otázal se a podal jí naplněný šálek.

„Um...I do," odpověděla a vzala si jej.

„I would," opravil ji. „Jednoduchá pomůcka, když vám někdo klade otázku – můžete to všechno zopakovat po něm. Časy, fráze, modální slovesa..." Svorně přikyvovala na každé slovo, které řekl a pokoušela se zapamatovat si je. I když netušila, co to vlastně modální slovesa jsou a jestli nějaká někdy použila. Po delší chvíli sáhla po tužce a napsala si slovo od slova přesně to, co řekl. Zamýšlela si všechny neznámé pojmy vyhledat.

„I would," zopakovala nahlas.

„A proč would?"

„Protože..." začala, ale nevěděla, co odpovědět. Mlčela a cítila se provinile, že neznala správnou odpověď.

„Podmiňovací způsob. To je takové uctivé, slušné. Kdybych se zeptal: ‚Do you want a cup of tea?' byl by to ekvivalent tykání," vysvětlil. Potom trpělivě vyčkával, až si všechno zapsala. Mohl ji přitom pozorovat, aniž si toho všimla. Odolával pokušení pohladit jemné bílé vlasy. Slušely jí. Podtrhovaly andílkovský vzhled drobné dívky.

„I would like a cup of tea," zašeptala pro sebe.

„What would you like to do in your life?" zeptal se, když dokončila zapisování.

„Uhm...I would like to become nurse."

„A nurse."

„A nurse. I would like to become a nurse."

„Zdravotní sestra? To je poměrně zodpovědné povolání," poznamenal.

„Já...já chci prostě pomáhat lidem. A sestřičky mi pomáhaly hodně. A staraly se o mě. To chci moc dělat, ulevit ostatním, kteří jsou na tom hůř než já."

Odmlčel se, jen si ji zvědavě měřil pohledem. Neubránil se pocitu, že její sen byl tuze naivní. Semkla rty a zadívala se do papíru. Poposedl si a naklonil se k ní blíž. Opřel se lokty a stůl.

„Nechci vás zrazovat od vizí, zřejmě to chcete dělat z dobrého úmyslu a to je moc záslužné. Obdivuhodné. Nicméně, jste si jistá, že to zvládnete ve vašem zdravotním stavu?"

Věnovala mu teskný pohled. Očividně o tom sama pochybovala.

„Chci pomáhat lidem," zašeptala sotva slyšitelně. Držela se tvrdošíjně naděje, s tím se už setkal mnohokrát u lidí, kteří si nebyli jistí svou životní cestou.

„To je správné," promluvil tiše a klidně. Všimla si, jak moc změnil hlas, aby co řekl, nevyznělo zle. Jeho starost ji pohladila po duši, přesto se cítila ztracená. Nejen, že o sobě pochybovala ona sama, teď si toho všiml i někdo jiný.

„Jako sestra máte zodpovědnost za životy lidí," vysvětloval. „Nemůžete zapomínat ani chybovat. Musíte jednat rychle a pohotově. Možná... Možná byste se spíš trápila, protože prostě nemůžete pomoci ostatním tak, jak byste chtěla. Ale," naklonil se k ní ještě blíž, „to přeci nevadí."

„Ne?" pípla a otřela slzu, která se jí vykulila z koutku oka. Pokusil se zatvářit mile.

„Neznamená to, že nemůžete dělat pro ostatní něco jiného, také dobrého."

„To je pravda," souhlasila.

„Ne každý se může věnovat všemu. Není ostuda ani selhání, když to nejde."

„Ale co mi tedy jde?"

„To se ukáže časem. Nechte svět, ať vám to ukáže a ono si vás to najde samo."

„A to funguje?"

„Samozřejmě, že to funguje," zazubil se. "Dělejte to, co vás baví, jak nejlépe svedete."

„Vy jste to taky tak našel?" zeptala se, zase s úsměvem ve tváři. Neodpověděl, naopak se zachmuřil. Pak zavrtěl hlavou.

„Já nejsem člověk, ze kterého byste si měla brát příklad," prohlásil tak jedovatě, jako kdyby si sám přihnul kyanidu a teď se jím dávil.

„Proč ne? Já si o vás nemyslím, že jste špatný člověk." Tomu se cynicky zasmál.

„To jsem rád," odvětil hořce. Opřel se do opěradla židle a zahleděl se jí do očí. Vypadala, že mu opravdu věřila. Měla o něm nevinné čisté představy. A pravda přitom balancovala na hraně morální správnosti, ba nepadala dolů obtěžkána sprostým porušením pravidel. Prohrábl si vlasy.

„And what are your hobbies?" vrátil se zpět k angličtině. Narovnala se a zamyslela se nad otázkou.

„Studying," řekla ihned a pak se na dlouho zarazila. Zvedl prst a přiložila si ho ke spodnímu rtu, jak usilovně uvažovala nad tím, co vlastně považovala na své koníčky. Vyčkával, až konečně z ní vypadlo: „...and I guess that's all."

„So you just live for education? That seems rather boring, but noble nonetheless," poznamenal.

„Uhm..." Nerozuměla mu, takže se na něj zmateně zahleděla.

„Do you spend all your time doing work for school?"

„And working in...my home. I need to earn money."

„Boring," poznamenal polohlasem, spíš pro sebe. Udělala tázavý obličej. „I find that boring. Going to school and work and repeat it again and again, living no life."

„And how do you live your life?" opáčila. Uchechtl se. Nenechala se tak snadno zahnat do kouta, i když se ho zpočátku hystericky bála. To bylo dobré znamení.

„I drink a lot," zavtipkoval.

„Tea?"

„Of course." Rozhodně ale nepil jen čaj. Moc rád ochutnal kvalitní whiskey nebo zajímavý bylinkový likér. A medovinu, samozřejmě. Jeho oblíbenou medovinu z lučního kvítí, ovoněnou mandlemi nebo kvašenou s bezinkami či višněmi.

„And isn't that boring?"

„Actually, I got used to reading a lot when I was at the university. So I seem to spend the majority of my time reading or researching a variety of topics I find interesting at a time. Lately, it's been slavic mythology."

„Uh, oh..." zmateně si ho měřila.

„Hodně slov?" zazubil se a přešel raději do češtiny. Přikývla.

„Hodně moc slov," přitakala a úlevně se zasmála. Zdálo se, že ji nehodlal mučit. Poté, co celý proslov pomalu zopakoval, se ho pokusila pochopit a přeložit. Jakmile všemu porozuměla, seznala, že to byly velice zajímavé informace a že ho obdivovala za takovou sečtělost. Pokrčil rameny, prý se to od něho očekávalo. Napadlo ji, kdo to od něj očekával. Společnost? Měl učitel být vždy všeobecně hodně znalý? Nebo rodina? Měl nějakou vůbec? Jeho okolí? Kdo byli jeho přátelé?

Podobná konverzace se opakovala o dva dny později a pak znovu, až si vybudovali tradici schůzek každé pondělí a čtvrtek. Kromě toho, že ji doučoval angličtinu, dělil se s ní o svůj všeobecný rozhled, ukazoval jí obrazy, pouštěl jí hudbu a zahrnoval ji fakty ze všech možných odvětví. Zaujalo ji, že jí vždy byl schopný najít knížku nebo stránku, pokud jí zrovna nesděloval jen nějaké osobní stanovisko, k němuž často přidružil i důvody, proč daný názor měl. Pro ni to bylo náročné pobrat, ale obdivovala, kolik znalostí měl a že si pamatoval, kde všude je získal. A hlavně dovedl rozlišit, které zdroje byly spolehlivé, což ona nezvládala a často se nechala naivně zavést k nepravdám nebo prostě hloupostem.