Dotek temna

8.

Hodil před ně opravené písemky. Zahleděli se jeden druhému do očí.

„Zvláštní," prohlásil pan učitel Osmar, „jak je možné, že máte ale úplně stejné chyby? To je...záhada, že? Tak se přiznejte, kdo z vás to opsal." Složil ruce na prsou a upřeně na ně hleděl.

Ari chtěl zvednout ruku, ale předběhla ho.

„Já."

Chytila Ariho za ruku, aby nic nenamítal. Šlo mu o to, aby prošel. Potřeboval dobré známky. Hlídali ho. Trestali ho. Co kdo udělá jí za jednu pětku? Nemusela se zpovídat nikomu.

Kromě učitele. Ten si ji zkoumavě prohlížel a pak prostě prohlásil: „Dnes, po vyučování v mém kabinetu."

Zatímco pokračoval v hodnocení výkonů, Ari se k ní naklonil: „Proč jsi to udělala? To já jsem to přece opsal od tebe."

„Mně na jedné pětce nezáleží."

„Jak jako ne? Chceš mít dobrej průměr. Neblbni." Těšilo ji, že se o ni staral a zajímalo ho její dobro. Mohla ho poznat z té lepší stránky.

„To je jedno. Na tobě mi záleží víc," prohlásila a umlčela ho tím na zbytek hodiny. Vlastně zbytek dne, kdy s ní už nepromluvil ani slovo, jen ji doprovázel, jako věrný pes, kam se hnula. Musel ji opustit až u kabinetu, kde si měla odpykat trest určený po právu jemu.

„Tak zítra," pípla tiše.

„Zítra. Děkuju ti," zašeptal, pohladil ji po rameni a pak se otočil na podpatku a odešel.

Zhluboka se nadechla. Zaklepala a uslyšela pozvání ženského hlasu. Stiskla roztřesenou rukou kliku a vešla dovnitř.

„Copak potřebujete?" zeptala se učitelka biologie s úsměvem.

„Slečna si jde pro trest," vložil se do hovoru druhý obyvatel kabinetu.

„Jejda, copak provedla?"

„Opisovala," odpověděla Sybila. Učitelka se zatvářila soucitně.

„Ale kolego, to byste jí mohl odpustit. Vždyť je to poprvé..." pokoušela se krátkovlasá bioložka přimluvit.

„Nene, kolegyně, takhle to nejde. Mohu si půjčit tvojí židli?"

„Jistě, jsem na odchodu. Tak hodně zdaru," poplácala dívenku po zádech, přezula se a byla ta tam. Přikázal jí, aby se posadila, dal jí papír a tužku a prohlásil: „Padesátkrát napište větu: Slitování je slabost."

„Prosím?" ohlédla se na něj.

„Nepamatujete si zadání?"

„Pamatuji. Jen...nerozumím."

„Ale rozumíte. A teď pište a dobře si to zapamatujte. Slitování je slabost."

Vzala tužku do ruky a hleděla na bílý list, zatímco učitel zasedl proti ní a zahleděl se do telefonu. Přemýšlela. Byla si jistá, že věděl o krytí spolužáka. Vzala na sebe vinu a on ji chtěl převychovat. Udělat z ní stejného bezcitného nelidu, jakým byl on sám. Jenže to bylo v rozporu se vším, čemu ona věřila. Chtěla pomáhat, šířit dobro, zmenšovat cizí utrpení. Slitování byla její přirozenost a hodlala si ho hýčkat, byť by jí mělo přinést neštěstí. Byla díky němu sama sebou.

Kdyby napsala opak, bylo by to správné? Jistě bylo. Ale co by to mohlo způsobit? Mohla si tím vykoledovat ještě horší trest. Nestálo to ale za to? Alespoň by zůstala věrná sama sobě.

Přesvědčení nakonec zvítězilo a dívka se dala do psaní. Místo původní věty ale zaplnila papír padesáti větami: Slitování NENÍ slabost.