Dotek temna

17.

"Rozvaž mě, prosím," šeptla. Starostlivě se na ni zahleděl.

"Není to dobré?"

"Je," špitla, "ale nechtěla bych, aby to zašlo do bodu, kdy nebude."

"To je velice moudré," zavrněl jí do ouška a pomalu začíná povolovat jeden pečlivě zavázaný uzlík po druhém. Jakmile ji osvobodil, spojila ruce na prsou.

Byl obrovský rozdíl mezi předešlým uvolněním vnitřním a tím současným fyzickým. Tohle se jí zdálo jaksi nepatřičné. Nezískávala svobodu, ale byla odkázána na milost a nemilost světa venku.

Něžně ji k sobě přitáhl a drobné tělíčko se mu zhroutilo do náruče. Spokojeně se usmívala a drobnými ladnými pohyby se lísala k jeho atletickému tělu. Chtěl ji obejmout těsněji, ale zavtrěla se a pak se vyhoupla do sedu. Posadila se mu na klín a zakymácela nožkami. V mžiku ucítil její sevření kolem krku. Hleděl na ni tak láskyplně a něžně, jak to jen jeho děsivýma očima bylo možné.

Otočila hlavu a krátce ho políbila na tvář. Odtáhla se a s hravým výrazem drobnými prstíky rozepnula druhý a třetí knoflík jeho košile. Zálibně ji při tom pozoroval. Nechal ji, ale ani jí výrazně nepomáhal.

Přitiskla se k jeho nahé hrudi. Objala ho oběma rukama.

Nečekala dlouho a přitáhla blíž k jeho rtům a dožadovala se opětování políbení. Tiskla se k němu neskutečně náruživě, až ho to donutilo ji zarazit.

"Má kněžko lásky," oslovil ji opatrně, "buď opatrná."

Zatvářila se nevinně.

"A proč?" otázala se jakoby mimoděk. Vyvedla ho tím naprosto z míry a když se na jeho tváři objevila zmatená grimasa, rozkošně se pousmála.

"Přemýšlela jsem o tom," přiznala. "Nejsem ukvapená. A ty..." zarazila se. Nevěděla, jak zformuloval větu, aby neřekla nějakou hloupost. Aby nezačala pojmenovávat věci, na jejichž vyslovení bylo ještě příliš brzy.

"Já tě mám velice rád," dokončil myšlenku za ni a prokázal jí tím velikou službu.

"Ano," špitla. Bylo možné říci, že ona ho milovala? Rozhodně byla zamilovaná. Ohromně, převelice a bezhlavě zamilovaná. Připadala si jako blázen, ale takový už asi byl příliv emocí, který s sebou přinášel stav opojení z velikých citů.

Azrael ji něžně hladil po tváři. Dělal to často. Z nějakého důvodu ho fascinovala pokožka jejího obličeje. Pravdou bylo, že ho fascinoval spíš její výraz, její mimika a roztomilé pohledy do prázdna. Obrovsky rád její tvář sledoval a pohlazení byla spíše jen bezděkými pohyby.

Spokojeně zavrněl a po tváři mu přeběhl hravý, ale temný stín. Naklonil se k ní tak blízko, že mohla takřka cítit dotek jeho rtů na svých. Ale jen téměř. Dělila je stále drobná mezírka, již se neodvažovala překročit.

"Chceš mě pořád?" otázala se hravě a naklonila hlavu doprava.

Zopakoval frázi vyslovenou dříve, stejně hrozivě a temně: "Neskutečně."

Prudce vydechla, vrhla po něm divoký pohled a vrhla se mu kolem krku. Konečně jí vděčně a štědře oplatil polibky a jal se tvrdě dokazovat, jak moc divoce a syrově po ní toužil.

Bez strachu, bez obav a bez zbytečných, nepodložených výčitek se mu odevzdala, poslušně a pokorně. Omotala se kolem něho jako popínavá rostlina dychtící růst výše za slunečním světlem. Zanořila dlaně do jeho vlasů, dlouhých a překrásně černých jako vraní peří. Naslouchala jeho dechu i tichým vzdychům, jež se jako to nejdůvěrnější šeptání nesly jen a jen k jejímu sluchu.