Dotek temna

7.

Zpráva od Rauny s pozváním na čaj ho potěšila. Poslední týdny na sebe neměli moc času a vidět se dva dny v řadě rozhodně uvítal. Vystřelil ze školní budovy jako kámen vržený z praku a svižným tempem spěchal na předměstí. Ač řídit uměl, nerad se vozil autem a do práce s oblibou chodil pěšky. Neměl to daleko. K Rauně to trvalo zhruba půl hodiny, ale to mu nevadilo.

Cesta byla klidná a naštěstí nepotkal žádné žáky, od nichž chtěl mít mimo vyučování pokoj. Jen si k přítelkyni nesl brašnu plnou písemných prací, které se rozhodl u ní opravovat. Panelové domy sídliště vystřídaly bytovky a vily okrajové čtvrti a v takovém prostředí už byla radost jít. Kochal se vyšperkovanými zahrádkami majitelů domů. Některé zdobily keře stříhané do všemožných tvarů, jiné jezírka s asijskými kapříky. Z jedné zahrádky se na něho rozkřičely andulky ve voliéře.

Rauna mu skočila kolem krku hned u vchodu, že ho málem porazila na zem. Šílená ženská.

„Máš nějaký konkrétní důvod mě sem tahat?" zeptal se čistě pro zajímavost. Ovšem kvůli způsobu, jakým otázku položil, se na něho zakabonila.

„Jen jsem se tě ptala. Jestli nechceš, jdi pryč," odsekla.

„Ne, tak jsem to nemyslel."

Tázavě se a něj zahleděla. Vypadala starostlivě.

„Ne, žádný konkrétní důvod to není," odpověděla nakonec. Rozhodla se přejít celou situaci mlčením a dál to neřešit. Tušila, že by se to jen zbytečně vyhrotilo. Přesto poté, co sebou plácl na pohovku, se neubránila otázce:

„Děje se něco?"

Vzhlédl k ní a pak zavrtěl hlavou. „Asi ne. Bude ten čaj? Doufám, že máš nějaký fakt dobrý."

„Jinak bych tě sem netahala na čaj, ne?" odvětila a zaplula do kuchyně. Za chvíli slyšel syčení varné konvice. „Nějaké speciální přání?" zavolala.

„Čím silnější, tím lepší," odpověděl a vytáhl písemky.

„Mám dát vařit Pu Erh?" vykoukla zpoza rohu. Pousmál se.

„Nevypili jsme ho posledně?"

„Ne-e. Ještě zbylo."

„Pak nechápu, na co se vůbec ptáš," odvětil s rozverným výrazem ve tváři. Rauna se zazubila od ucha k uchu. Za chvíli přišla s větší miskou plnou nazelenalého nápoje.

„Japonec, čerstvý," prohlásila, když mu podávala porci. Přičichl k nálevu a praštila ho do nosu výrazná vůně připomínající ořechy.

„Aha, a ten čaj?" ušklíbl se Azrael. Rauna zvedla prst a usmála se na něj.

„Ten čaj je japonský. Ten chlap nevim odkaď je a rozhodně nebyl čerstvý. Pu Erh se dělá, za chvíli pojíme přírodu," zavtipkovala. Hodně tmavý čaj některým lidem připomínal chutí jehličí nebo lesní půdu. Navíc bývá tak silný, že se mezi znalci šířil vtípek o pojídání. Azrael ho měl moc rád, chuť jehličí necítil a vůně mokrého lesa mu byla příjemná.

Dřepla k němu a dívala se mu přes rameno.

„Gremliq se pozítří vrátí," řekla. Zamručel, že jí vnímal, ale zatím nevěděl, co s tou informací měl dělat. „Stýská se mi."

„Proto jsem tady?" rýpnul si Azrael. Píchla ho prstem do boku.

„To bych si pozvala někoho jinýho," vyplázla jazyk. „Ne, těším se na něj. Neviděli jsme se měsíc, jak je sezóna." Odmlčela se. Čekala na reakci. Azrael jen přikývl a jí to přišlo málo, tak do něho podruhé šťouchla.