Dotek temna

15.

Rozlehlá moderní vila s udržovanou zahradou se tyčila ze svahu a umožňovala obyvatelům přímo neskutečný výhled na zámek - dominantu města, říční údolí a skalní útvary lemované malebnými domečky. Rodina Mirorise Osmara si nechala postavit své sídlo dále od lidí, přesto na očích.

Nekompromisní přímky funkcionalisticky vyhlížející fasády s předsunutou střechou podepřenou sloupy natřenými lesklou bílou barvou ostře kontrastovaly s břidlicovým obložením východní strany domu. Na jih se otevírala prosklená plocha okna jídelny, zatímco spodní patra se leskla pouze malými čtvercovými okénky. Do ložnic hledících do svahu na severu vidět od brány.

Azrael si zhluboka a hlasitě povzdychl a vstoupil do nitra velice vkusného sídla. Uvnitř nebylo o nic méně dechberoucí, nejvíce vévodila celém prostoru leštěná obsidiánově černá podlaha, od níž se rozléhaly zvuky jeho kroků. Vystoupal po širokém schodišti umístěném ve středu vstupní haly do nejvyššího patra budovy, kde u stolu seděly dvě osoby. Svalnatý padesátník oblečený do sametového župánku a o něco mladší dáma s kaštanově hnědým drdolem.

Když si ho všimli, muž mu naznačil, aby se usadil do čela stolu naproti němu. Azrael přikráčel blíž, opřel se rukama o stůl a vrhl po hostiteli nenávistný pohled.

"Co chceš?" obořil se bez váhání aniž pozdravil.

"Aby ses posadil a povečeřel s námi," prohlásil medovým hlasem a mile se usmál.

"Ale jdi," prskl Azrael. "Co ode mě chceš?"

"Vůbec nic důležitého kromě prostých chvil strávených se svým synem," odpověděl.

"Kecy. Buď jdi rovnou k věci, nebo odcházím."

"Když už jsi sem vážil tak dlouhou cestu? Doufal jsem, že se třeba trochu smočíme, popovídáme si..."

"Raději oželím půl hodinu v autě než plýtvat časem tady," odsekl syn jeho směrem.

"Přestaň se chovat jako malé dítě," zabručela jeho směrem žena a upila ze sklenice vína. Azrael ji zpražil pohledem.

"No, tak. Jak ti ublíží se najíst?" přemlouval ho otec neúnavně. A měl vlastně pravdu, ublížit mu to nemohlo. Zasedl tedy s rodiči ke jednomu stolu. Po takové době mu to připadalo neskutečně zvláštní, ale svým způsobem zábavně ironicky půvabné. O tom, že nešlo jen o milé rodinné setkání, pochybovat nepřestal. Jeho otec nikdy nedělal nic jen tak a po takové době čelit synově nenávisti, k tomu musel mít zatraceně dobrý důvod.

Karena, jeho matka, tedy spíše žena jeho otce, se po zhruba deseti minutách zvedla a i se sklenkou v ruce odkráčela pryč. Neřekla ani slovo, jak jí bylo podobné. Bylo vůbec s podivem, že se k večeři přidala. Nejspíš očekávala nějaké zajímavější drama a monotónní výměna názorů ji příliš nudila.

"Mám takovou nabídku..." prohlásil po nějaké chvíli Miroris. Azrael se zazubil a jal se vstávat.

"Už je to tady."

"Sedni si, jen ti chci předestřít situaci. Popíši problém. A ty můžeš říct ne a kdykoliv odejít, jen mě vyslechni."

Azrael se zamyslel, pohodlně se usadil a zkoumavě se začal rozhlížet. Nakonec spojil ruce na stole a pokývl, že poslouchá.

"Díky," zabručel starší muž se spokojeným výrazem ve tváři. "Oslovil mě jistý zákazník, že by potřeboval nějaké citlivé důkazy a je velmi štědrý pokud jde o finance."

"Ne," skočil mu Azrael rázně do řeči. Miroris se zarazil a zůstal na něho zírat.

"Nabídl bych ti polovinu zisku. Je to vážně hodně peněz. Mohl by sis dělat co jen budeš chtít," pokoušel se syna přesvědčit.