Dotek temna

19.

Mrzelo ji, že se Azrael nemohl zdržet, ale měla pro jeho náhlé zmizení ohromné pochopení. Všimla si, jak svědomitě strážil své soukromí a jakmile se ocitl v pozici odhaleného provinilce, vyvedlo ho to z míry. Obdivovala jeho schopnost zachovat chladnou hlavu a vykličkovat z nečekané situace poměrně elegantně. Nakolik to v takové situaci vůbec šlo.

Chtěla ho ale ještě alespoň slyšet, takže si celý večer povídali po telefonu. Stále dokola ho ujišťovala, jak moc ji událost z odpoledne mrzela a vyptávala se, jestli se na ni nezlobil. A on jí znovu a znovu opakoval, aby si s tím nedělala těžkou hlavu.

Když už ji konečně uklidnil, mohli si normálně povídat a jak to u zamilovaných bývá, hovořili hodiny o všem možném, jen aby spolu udrželi kontakt. Touha sdílet život jeden s druhým jim nedovolila jen tak mlčet, natož pak zavěsit a žít na chvíli každý ve svém vlastním světě.

Vyprávěl jí historku z jedné z mnoha vycházek, když ho přerušila:

"Chtěla bych jít někdy s tebou!"

"S tím bych počkal. Víš, až to nebude tak ožehavé," zabručel.

"Já vím," přiznala tiše. "Ale bylo by to super."

"Počkej do jara. Aspoň nebude zima."

"Neříkal jsi, že ti zima nevadí?"

"No mně nevadí," opáčil hravě, "ale tebe hned zebou nožičky."

"Hele!"

Slyšela jeho smích.

"Leda bych si tě vzal na záda," přemýšlel nahlas velice pobaveně.

"No jo... "

"Ne že by ses nějak pronesla," škádlil ji. "Jednou jsem takhle nesl kamarádce psa."

"Jakto?" zajímala se okamžitě.

"No, trochu jsme zabloudili, protože jsme se vydali hledat cestičky, co nebyly na mapě. A pak jsme tam museli slézat asi dvacet metrů sráz, což by ti psi asi úplně nezvládli. Tak jsme každý vzali jednoho na záda a šlo to."

"Ty jo," komentovala přímo očarovaně, "to zní jako slušný dobrodružství. To jsou velcí psi?"

"Tehdy měla nějaký lovecký plemena."

"Toho unesla?"

"Vona má páru," zasmál se Azrael.

"A ty ji znáš dlouho?"

"Jo, takových patnáct, dvacet let to už bude."

"Dvacet...to bys ji znal déle než já vůbec žiju. Jsi starej."

Slyšela, jak naoko uraženě zabručel. "Stará je hlavně ona," svedl útok stranou. "Já nejsem zas takový starouš, dej pokoj."

"No ale," prohlásila zamyšleně, "když dejme tomu ti bude třicet, tak to jsi přece udělal vysokou docela nedávno, ne? A ještě ty všechny školy, kde jsi byl před tím..."

"Tak za prvé, přidáváš mi. Za druhé, ze školy jsem teď čtvrtým rokem, ale mám hodně odučeno už ze studií. V tom pasťáku jsem dělal už když jsem byl ve druháku a musím říct, že na něco takovýho tě nepřipraví sebelepší vysoká. Obecně mi přijde ta pedagogická vysoká fakt k ničemu." Chtěla něco říct, ale ještě pokračoval: "Ne, dobře, tu angličtinu jsem se naučil fakt skvěle."

"A bylo to těžké?"

"Ale tak, jo. Kdybych u toho nepracoval, asi bych se tím tolik nestresoval, ale nakonec jsem za to rád. Mám takový zlozvyk se vždycky vydat těžší cestou."

"U mě se to tak skoro zdá taky," přiznala zamyšleně Sybila. Azrael mlčel. Vlastně s ní souhlasil, ale neměl to srdce jí domněnku potvrdit. Ačkoliv u drobné dívenky šlo spíše o nepřejícnost osudu - na složitější životní stezku byla spíš vržena. On si za svá rozhodnutí mohl převážně sám.

"Už půjdu spát," špitla po chvíli ticha.

"Dobře, dobrou noc."

"Tobě taky."

Položila se na postel a zírala do stropu. Přemýšlela nad tím, jak se to vlastně stalo, že se tolik citově připoutala ke svému učiteli. Místo přímo hysterického děsu k němu najednou cítila sladkou lásku. Připadala si šťastná. Mohla s ním hodiny mluvit a on poslouchal, odpovídal, zajímal se.

Převalila se na bok a místo do stropu hleděla do bílé zdi. Přemýšlela nad krásnými chvílemi strávenými společně. Na jeho objetí...

Trhla sebou a posadila se. Padla na ni lepkavá melancholie. Nemohla mu dát všechno, byť po tom přímo zoufale toužila. Naprosto zoufale se chtěla odevzdat do jeho rukou a nechat se sebou dělat cokoliv.

Byla sama ze sebe zklamaná. Proč muselo její tělo být tak vadné? Nejen že ho hyzdily ohavné jizvy, ale ještě nefungovalo jak mělo. Křečovitě skousla čelisti a vstala z postele. Z ulice do bytu svítilo světlo lampy, takže místnost nebyla úplně zahalená do tmy. V šeru našla sklenici s vodou a napila se. Připadala si strašlivě horká. Sáhla si pro jistotu na čelo, ale nezdálo se nijak zvlášť teplé. Každopádně pocit neustupoval, takže ponořila hlavu do vody v dlaních. Kapky jí stékaly po krku, nechala je. Naopak ji opětovně vtáhly do myšlenek o těle a o tom, jak o svém pochybovala. Zhluboka vydechla.

Když se znovu položila, smutek vystřídal vztek. Musela se pokusit prozkoumat sama sebe - přeci nemohla být úplně rozbitá! Pouliční lampa vrhla světlo na křehké nahé tělo a dlaň mizící v dívčině klíně. Myslela na Azraela a usilovně vyvolávala vzpomínky na pocity, jež v ní vyvolalo znehybnění provazy. Kousla se do rtu. Drobnými prstíky odhodlaně objevovala sama sebe. Hledala to místečko, které mělo způsobit nepředstavitelné potěšení. Zatím se jen nesmyslně potila a myšlenky jí bránily se plně soustředit na jakékoliv příjemné pocity.

Přestala a vší silou se snažila zadržet pláč. Proč? Proč?! Otázka jí rezonovala hlavou. Proč s ní muselo být pořád něco špatně? Odpověď byla jednoduchá, byť si ji dívenka odmítala připustit - nic špatného s ní nebylo. Upnula se naprosto fanaticky na představu, že musela být dokonalou partnerkou a sebemenší nedokonalost ji vrhla do ohavného kolotoče pochybností a výčitek. Problém pocházel z její mysli.

Plácla sebou na polštář a zoufale zavyla. Chtěla usnout. Všechno zaspat se jevilo jako to nejrozumnější a nejmilosrdnější, co pro sebe mohla v danou chvíli udělat.

***

Už dlouho se necítil tak spokojeně. Sledoval video o Křížových válkách a upíjel medovinu z lahve poté, co strávil hodiny povídáním s dívkou, již měl velice rád. Kdy naposledy ho život těšil? Jak už to bylo dlouho, co mu nepřišlo všechno naprosto k ničemu, zbytečné, otravné a jednoduše nešťastné? Prosté přežívání emocionálního kripla se přerodilo v poměrně únosnou existenci, což naposledy zažil ještě v dobách útlého dětství.

Medovina ho zaštípala v krku jaksi výrazněji, než byl zvyklý. Obyčejně ji totiž pil na nervy, ne kvůli chuti. Opět se v jeho zlozvyku reflektovala sebetrýzeň, jíž ho obdarovala adoptivní rodina a boj o život před tím, než ji potkal. Z medoviny mu bývalo druhý den neskutečně špatně a alkohol jako takový nesnášel úplně nejlépe. Ne že by se opil vyloženě lehko, ale věděl, že nad sebou začal rychle ztrácet kontrolu. Proto pil zejména tehdy, když byl sám, což ale opět svědčilo spíše o tom, že alkohol pro něj byl jen berličkou, nikoliv oblíbenou pochutinou nebo zábavou. Pil, protože se trestal a zvykl si na to. Šlo o pouta naučeného zvyku, jimiž se uvrtávall do hlubší a hlubší deprese.

Proto ho samotného překvapilo, že se rád napil a užil si štiplavost i sladkost nápoje. Pil a myslel při tom na droboučké ručky, veliké šedivé oči a sametové, bíle vlasy. Sentimentálně vzpomínal na její tělo smotané do klubíčka v jeho náruči. Na něžná a citlivá pohlazení a láskyplné doteky.