Dotek temna

20.

Zamilovaní často dělají bláznivé věci. Sybilu stav pobláznění dovedl do poměrně znepokojivých mezí. Až agresivně znásilňovala vlastní tělo, znovu a znovu. Neúspěšně.

Cítila obrovskou hanbu. Zejména před Azraelem, jemuž se o svém marném boji nezmínila ani slůvkem. Naopak pracovala na tom, aby nepojal podezření.

Bývala podrážděná, což se u ní projevovalo mlčenlivostí. Většinou sváděla pozornost jiným směrem nebo se vymlouvala na únavu či stres ze školy. Často plakala, protože na ni tlačily pocity viny, zásadně však v soukromí. S každým nepovedeným pokusem se její stav horšil.

Azrael si všiml změn v jejím chování. Přeci jen, byl na to nadaný a navíc vyškolený. I když nedovedl odhadnout důvod, rozhodně zaznamenal, že se chovala jinak. Stroze odpovídala, nepřítomně hleděla do země, objímala se kolem hrudi. Dělala obranná gesta.

"Stalo se něco?" zeptal se jednoho večera opatrně, když seděla na opačné straně pohovky a hypnotizovala dveře vedoucí z bytu. "Nechtěla bys jít domů?"

"Hm," odfrkla. Pozorně ji sledoval, ale nehýbala se, ani se k němu neotočila.

"Můžeš mi říct, co se s tebou děje?"

Jedna z nejhorších vlastností, jež měl vzhledem ke svému povolání, byla averze k nucení odpovědí. Nerad lidi vyslýchal, pokud zároveň neměl povolení je taky trochu brutálně terorizovat, takže služba v pedagogickém odvětví se jevila jako velice špatná volba. Ale dovedl se s tím vypořádat, příroda ho naštěstí obdařila obrovskou trpělivostí.

Vrhla po něm zvláštní, agresivní pohled.

"Jsem unavená."

"To říkáš poslední dva týdny pořád."

"Jsem taky pořád unavená."

"A víš, čím to je? Neměla bys jít k doktorovi? Co když jsi nemocná."

Sarkasticky a uchechtla a opřela si hlavu o dlaň.

"Trochu jsem přemýšlela. Nad tím, no...na co ses mě ptal, tehdy... No jak jsi mě vezl domů..."

"Hm?"

"Ta věc, co se tě dotkla. No..."

Máchla rukou.

"Asi vím. A na co jsi přišla?"

Opřel se a natočil k ní.

"Že jsem rozbitá a štve mě to."

Neubránil se úsměvu. Pobavilo ho její absurdní trápení, zatímco on sám si z toho hlavu nedělal, přestože formálně by se většina lidí vysmála jemu za neschopnost. On se měl stydět.

Sybila na jeho reakci reagovala divokým pohledem.

"Proč si myslíš, že je s tebou něco špatně? Vždyť to je normál-"

"Protože..." skočila mu do řeči. "Nechci být vadná a nechci, aby bylo něco, co ti nemůžu dát!"

"Ale mně to přece nevadí..."

"Mně to vadí!"

Nekřičela, ale zněla naléhavě a zoufale.

"Vždyť to je normální," snažil se ji konejšit.

"Ale...já chci!" vykřikla a vrhla se po něm. Jemně ji usadil a její drobné, lehoučké tělíčko s ním nemohlo soupeřit. Neváhala a znovu se proti němu vymrštila a zavěsila se mu na nastavenou paži.

"Co to děláš..." zabručel ještě poměrně v klidu.

"Není to fér," zakňučela a drala se k němu blíž. Byl by ji mohl snadno zahodit, nechtěl jí ublížit, takže byl nucen se s ní opatrně prát.

"No tak," syknul a odtáhl od sebe její ruku, jež se sápala po jeho košili. Vzápětí ho prudce chytila a zadrápla se mu přes látku nehty do pokožky na hrudi.

"Přestaň," vyzval ji znovu. Začínal se obávat, co se mohlo stát.

"Zmlkni!" ohradila se. "Zmlkni a dělej... mě!"

"Nech toho," odpověděl jí hlubokým, ale obdivuhodně klidným hlasem. Pokračovala ve svém mudrování a neoblomném snažení mu alespoň a rozepnout košili. Protestně bručel a jemně ji od sebe odstrkoval, ale když se jí povedlo čtyři knoflíky uvolnit a zajet mu dlaní pod oděv, cosi se v něm zlomilo. Chytil ji za pravé zápěstí, levou rukou ji čapl pod krkem a s tvrdým a rozhodným dost ji ze sebe shodil. Praštil s ní o opěradlo pohovky a dívka zůstala překvapeně sedět, naprosto ochromená tím, co se to s ní stalo.

"Tak za prvé," promluvil a silou jí zvedl hlavu, aby jí viděl zpříma do očí, "nechápu, co to do tebe vjelo. Poslouchej mě a zatraceně dobře si to pamatuj. Jseš perfektní. Takhle jak jsi teď a přestaň se trápit, do pr..."

Chtěla sklopit zrak, ale sevření jeho ruky zesílilo a donutilo ji znovu se mu zahledět do tváře.

"A za druhé," pokračoval, "slíbil jsem ti, že budu vždycky respektovat tvoje hranice. Očekávám, to samé od tebe. Když řeknu ne, tak to znamená ne. Není to ani možná a ani výzva k tomu, abys zkoušela moje hranice. Rozumíš?"

Jeho pohled jí vypaloval díru do hlavy, až z toho ucítila úzkost a slzy deroucí se do jejich očí. Každý nádech se zdál těžší a mělčí.

Prsty svírající její čelist povolily a něžně ji pohladily po tváři. Azraelův tvrdý pohled změkl a zlítostnil.

"Ano," špitla bělovlasá dívenka nesměle a stydlivě se začala choulit do sebe. Skousla si rty a snažila se vší silou zadržet pláč.

"Omlouvám se," dodala nesmírně tichým hlasem. Vzhlédla a vrhla se mu kolem krku.

"Moc mě to mrzí!" kníkla mu do ucha. Přitiskl ji k sobě. Cítila, jak se jeho hrudník rozvibroval, když zabručel.

"Řekneš mi, když bude něco špatně," prohlásil a rozhodně nešlo o otázku.

Zčervenala.

"Dobře," pípla sotva slyšitelně. "Vážně se ti moc omlouvám."

"Mmm, nezlobím se. Spíš mě to mrzí, že jsem to celé vyprovokoval."

"Ne!" vykřikla. "Za to nemůžeš ty. Sama jsem se do toho hrozně zamotala. Mám pořád pocit, že to je moje chyba."

"Ona to přece nemusí být ničí chyba," přerušil ji měkce a konejšivě. "Jednoduše to je, tedy, spíš není. No a co? Přece na tom nestojí naše životy ani to, co spolu máme."

Nemohla se ubránit a padla mu odevzdaně zpátky do náruče. Lísala se k němu jako kotě a z něho zmizely veškeré zbytky vzteku. Hladil ji po vlasech a po zádech, naslouchal zvukům jejího dechu a kočičímu předení. Ztrácel se v nádherné, sladké a vlahé vůni linoucí se z jejího těla. Netušil, zda šlo o nějaký parfém, prací prostředek nebo její přirozený pach, ale naprosto ho zbožňoval.

Hebký moment jejich souznění přerušilo vyzvánění telefonu. Ostré tóny elektrické kytary prořízly ticho s naprosto nekompromisní energií a prudce utnuly jejich společné rozjímání. Azrael se zatvářil podrážděně a pak pro přístroj sáhl, aby se podíval, kdo ho to otravoval. Neobtěžoval se ani odpovědět, prostě hovor ani nepřijal a dlouze, hluboce si povzdechl. Nechtěla ho vyslýchat, takže mu jen opřela hlavu o rameno a zadívala se mu do rukou, v nichž stále držel přístroj.

Cosi zamumlal a pomalu se postavil.

"Je mi to líto, světlo světel, ale budu tě muset požádat, abys šla domů."

Natáhl k ní dlaň, aby jí pomohl vstát.

"Nuuu, pročpak?"

"Otravní sourozenci."