Dotek temna

12.

Sedávali vedle sebe u stejného stolu, večer co večer. Byl vysoký, ale židle u něj připomínaly spíše barové stoličky. Vždycky se mohla opřít nohama o laťku, což jí pomáhalo při slézání a při vstávání. Občas svému mentorovi přinesla něco malého a dobrého, nejčastěji skořicové bochánky, neboť je s ním měla nerozlučně spojené od jejich prvního setkání. Vyčítal jí to, neboť si byl vědom její finanční tísně, ale ona tomu nevěnovala pozornost.

Zrovna jeden nekonečně dlouho jedl, neboť pokaždé, když si chtěl ukousnout další kousek, začal povídat. Rozebírali spolu krátký text o narciskách, když se ho zničehonic otázala:

„Mohla bych se vás na něco zeptat? Trochu osobnějšího."

Malinko se odtáhl. Dělával takové pohyby jen hlavou a vypadal jako ptáček, který se rozhlíží po okolí. Líbilo se jí, jak měl rozmanitou řeč těla, ačkoliv ji napadlo, jestli nešlo jen o pózu. Poznala, že si byl moc dobře vědom toho, co kdy dělal a jak tím na ostatní působil. Četl v lidech a v jejich hlavách. Děsilo ji to, ale na druhou stranu měla pocit, že se před ním mohla uvolnit, protože jí očividně důvěřoval. A stejně už věděl všechno, co by mu chtěla skrýt.

„Inu, zeptat se můžete. Uvidíme, jestli dovedu odpovědět." Mrkl na ni. Začervenala se. Tak rozkošně se začervenala. Doufal, že si na ni časem zvykne a nebude se tolik upínat na každou maličkost na jejím těle. Ale spletl se a čím víc ji poznával, tím víc horká hlava se z něj stala. Byl z ní nervózní. Přesněji, byl nervózní bez ní a naprosto bezhlavě žárlil na potetovaného kluka, který se drze dotýkal jejích vlasů a tváře, po nichž tak divoce toužil.

„No, totiž...já jsem dostala takový úkol od toho doktora, který mi pomáhá po tom úrazu. A měla bych se zeptat nějakého muže a já vlastně žádného neznám." Jak mluvila, stydlivě a culila a rudla a rudla. On se tím bavil a se zalíbením ji pozoroval. Vypadala neodolatelně roztomile, až to rozbilo i jeho těžký cynismus.

„A co by to mělo být?"

„No, my jsme si povídali o vztazích a o partnerství. Tak se mám někoho zeptat na to, jak si predstavuje ideální partnerku."

Zadívala se na něho s očekáváním, zatímco jemu zmizel úsměv z tváře. Odkašlal si, poposedl a pak se na ni nedůvěřivě podíval.

„No. Co vy? Jaký je podle vás ideální partner?"

„To je vlastně hned první úkol," prozradila.

„A co o tom soudíte?" Vypadal neklidně, takže trochu zalitovala, že to téma vůbec vytahovala.

„Já myslím, že by někdo takový měl být hlavně trpělivý se mnou a s tím...no však víte," pousmála se. Přikývl. „Dál nevím. Hodný člověk, který by mě měl rád. Ale nedokážu si někoho takového představit. Kdo by mě měl rád... "

Na chvíli se odmlčela, a protože nic neříkal, pokračovala ve svých úvahách nahlas: „Bojím se, že na konci života budu stát úplně sama."

„Na konci života jsme každý sám," poznamenal a kousl se do rtu.

Pořád jim ubližoval. Každé jedné, která byla dostatečně hloupá a vytrvalá, aby ho k sobě připoutala. A on, tehdy mlád, se nechal vmanipulovat do představy, že žít ve vztahu je správné a přirozené. Pak už se svezl pouze přirozený sled bolestí, nevěr, zrad a lží. Nenáviděl se za to o to víc, protože si nedokázal pomoci. Prostě to nechal se dít a přitom moc dobře věděl, jak špatně se zachoval. Ne že by neměl morální kompas. On ho měl a přesto si z něj nic nedělal a to víc se nenáviděl.

Později došel k pragmatickému závěru, že zraněná žena se k němu nebude mít žádný důvod vracet a tak zlomeným srdcem dělal čáru za vším.