Dotek temna

26.

Vyrušil ho zvonek. Přiběhl ke dveřím během několika sekund. Rauna stojící za nimi vlétla dovnitř a celou dobu opakovala: "Omlouvám se, omlouvám se, hrozně se ti omlouvám!"

Padla mu kolem krku a stále dokola se snažila ho odprosit.

"Co je?" chtěl vědět a snažil se ji od sebe odstrčit.

"Moc mě mrzí, prosím tě, odpusť mi to!"

"Ale co?"

"Snažila jsem se Mirorise přemluvit, aby ti dal pokoj a myslela jsem, že už o ní ví! Řekla jsem mu o tý tvojí holce, bože, strašně mě to mrzí!"

"Cože?!" konečně se mu povedlo ji od sebe odlepit, musel ale hodně zabrat, takže ji málem porazil.

"Já jsem nevěděla, že o ní nevěděl," zavyla zoufale a otřela si slzy z tváře. "Prosím, prosím, prosím, nezlob se na mě."

Lomila rukama v prosebném gestu. Vypadala opravdu zničeně, zřejmě ji strašlivě mrzelo, že prořekla něco, co neměla. Azrael zatnul pěsti, jak se v něm vzdemula obrovská vlna vzteku. Ani ne na Raunu, jako spíše na svého otce a na sebe, že nedával lepší pozor. Zhluboka se nadechl a vydechl.

"No, měl jsem ti říct všechno," zabručel.

"Hmm, měla jsem se ujistit, když je to taková důležitá věc. Mohlo mě napadnout, že tě právě tím Seraphia vydírala," Rauna úpěla.

Azrael tmavě zavrčel.

"Běž domů," přikázal kamarádce, která ho sledovala, jak popadl klíčky od auta. Společně vyšli ven. "Jestli ho mám zastřelit, tak to do prdele udělám."

"Neudělej takovou pitomost," pípla Rauna a chytila ho za loket.

"Pokusím se," odvětil.

"Hodně štěstí," křikla za ním ještě poté, co se otočil a vydal neskutečně zlobně na cestu. Sama zůstala ještě notnou chvíli postávat před vchodem a přemýšlela, jestli by mělo smysl u soudu svědčit v jeho prospěch, nebo by šlo poznat nepravdivé alibi.

Snad ještě nikdy necítil takovou zášť k člověku. Co si o sobě vůbec myslel? Neustále zneužíval ostatní lidi, ale tohle byla poslední kapka. Byl rozhodnutý udělat naprosto cokoliv pro to, aby zachránil svou milovanou. Mísila se s tím ale touha se mstít.

Brána vjezdu byla zavřená, ale nijak ho to nezpomalilo. Zastavil, trochu naschvál, tak, aby se vjezd nedal otevřít a vešel brankou jistým, rázným krokem. Nezastavilo ho nic. Všiml si, že se po domě poflakovalo více bodyguardů, než obvykle, ale nechtěl nad tím v dané chvíli vůbec přemýšlet. Takže když rozrazil dveře, čekali na něho v luxusní pracovně dva překvapení muži. O to větší muselo být jejich rozčarování, když do místnosti vrazil se slovy: "Ty zasraná odporná parodie na lidskou bytost!"

Miroris se vzpamtoval velice rychle, zazubil se na něj a poté mávl rukou směrem ke chlapíkovi sedícímu v křesle naproti němu.

"Náš spolupracovník dorazil."

"Horká hlava, že," okomentoval mužík v bílém obleku trochu roztřeseným hlasem.

"Ale nejlepší v oboru," odvětil Miroris, jako by se Azraela snažil prodat. "Určitě odvede dobrou práci, že?"

Azrael se doširoka usmál a pokusil se vykouzlit na obličeji ten nejmilejší a nejsladší výraz, jak mu to jeho psychický stav za daných okolností dovolil.

"Co kdyby ses posadil na velký špičatý rezavý kůl, co ty na to?" téměř zapěl hlasem nadýchaným jako cukrová vata. Vzápětí zvážněl a tvrdě dodal: "Ven. Hned."