Dotek temna

28.

Přetvářka v práci ho snad ještě nikdy nevysílila tak moc. Navíc mu školní prostředí a prázdné místo v lavici neustále připomínaly nebezpečí, v němž se nacházela jeho milovaná. Konec dne se zdál být vyzvobozením.

Venku se už stmívalo, když konečně dorazil domů, zřítil se na gauč a zíral do prázdna. Netrvalo to dlouho, snad půl hodiny, když zařinčel zvonek. Dobrých pět minut si ho nevšímal, když se rozeřval ještě neodbytněji.

Azrael vztekle zavrčel a vyhoupl se do stoje. Šel otevřít dveře a jakmile spatřil osobu za nimi, okamžitě je chtěl zase zavřít, ale Miroris s paží v dlaze se vecpal do dveří.

Mladší, ale vyšší muž spletl ruce na prsou a pozoroval raněného otce, za nímž se mihly blonďaté vlasy dlouholeté kamarádky.

Těžce a hlasitě si povzdechl a začal přecházet po místnosti jako lev lapený v kleci.

"Co tady chcete?" utrousil po chvíli nepříjemně tučného ticha.

"Chceme si promluvit," začala Rauna smířlivým tónem, ale Azrael ji utnul.

"A co chce on?" pohodil hlavou.

"Usmířit se, přeci!" vykřikla.

"Rauno!" okřikl ji Azrael. "Nejsi snad jeho mluvčí, ne? Střelil jsem ho do ramene, ne do jazyka."

Ticho. Miroris zklopil oči. Gesto, jaké u něj snad nikdo nikdy neviděl, možná až na chůvu kdysi v dětství.

Azrael se ušklíbl a začal hovor sám: "Inu, jakpak jsme se rozhodli, otče?"

"Nech si ten povýšenej tón. Nehrajeme si," zabručel a vzhlédl k Azraelovi. Ten se pyšně ušklíbl, rázně přikročil k otci a rozmáchl se. Miroris zavrávoral a chytil se za tvář rozpálenou bolestí. Rauna ho okamžitě podepřela.

"Neříkej mi, co mám nebo nemám dělat. Už. Nikdy."

"Nech toho!" okřikla ho blondýnka. "Nechte toho oba dva!"

"Proč ty se do toho pleteš? A proč se zastáváš týdle odporný svině, do hajzlu?"

"Protože," Rauna zaječela na celý byt tak hlasitě, že na ni zůstal Azrael zírat. "Protože," popotáhla a otřela si slzu, "protože vím, že je mezi váma propast, kterou můžete překonat, kdybyste si byli schopní sednout a mluvit jako dva normální lidi."

"To jsi ale ja špatný adrese, já poslouchat dovedu."

"Copak já říkám, že je to tvoje vina? Ale..." zahleděla se strašlivě nešťastně na muže, jež se o ni opíral. "Proč mu nemůžeš říct to, co mně? Vždyť... Já tomu nerozumím."

Miroris se zatvářil bolestně a pomalu se vypletl ze sevření přítelkyně a postavil se na vlastní nohy.

"Všechno mě to mrzí," prohlásil mírně.

Azrael se pohrdavě uchechtl a zavrtěl hlavou. Ne, ani náhodou tomu nevěřil.

"Opravdu, je mi to moc líto, i když tomu asi nemůžeš uvěřit."

"Ne, doopravdy se mi dost špatně věří tomu, že máš svědomí."

"Já vím, že mi asi jenom těžko odpustíš, ale byl byl rád, kdyby to šlo. Ale já... přijdu si jako slaboch. Jako zbabělec. Vynutit si věci silou je totiž o dost... jednodušší, když tu sílu máš."

Azrael si ho měřil pohledem. Ano, souhlasil. Ale přesně to on dělal, vždycky a každému. Uměl si dupnout, to jo, ale víc energie investoval málokdy.