Dotek temna

13.

Hladil ji po vlasech a něžně se tulil k jejímu nahému tělu. Ona zkoprněla a čekala, až ji pustí ze svých spárů. Čekal úmorně dlouho, než konečně povolil sevření.

Když ji konečně osvobodil, mlčky se posadila, rozhlédla se napravo a nalevo a jako kdyby byla náměsíčná, začala se oblékat. Ani nepřemýšlela nad tím, kde všude se vlastně nacházely její svršky, naprosto automaticky po nich sahala a navlékala je na sebe.

"Děje se něco?" zeptal se poněkud hloupě. Samozřejmě, že se něco dělo.

Zahleděla se do země a zatlačila slzu. Pak zavrtěla hlavou.

"Chci jít domů," šeptla. Naklonil se k ní blíž a chtěl jí položil dlaň na rameno, ale odstrčila ho. Pak vstala, natáhla na sebe košili a sukni a odešla pryč. Spíše přímo utekla.

Celou dobu ji pozoroval, naprosto ochromený jejím chováním. Nerozuměl tomu, co se stalo. Maličko se mu mlžilo i posledních několik desítek minut. Jako by se mu to celé jen zdálo.

***

Když dorazila domů, ihned se utíkala osprchovat. Potřebovala ze sebe smýt špínu, pot a hlavně stud. Neodvratný pocit výčitek a sebemrskání myšlenkami, že nic takového neměla dovolit. Svlékla se a vstoupila do proudu teplé vody, aby mohla nechat trýznivé myšlenky odplout do odpadního kanálku. Bylo jí do pláče a nedovedla vzlykání zastavit. Modlila se, aby do společných sprch někdo nepřišel a nepřistihl ji. Uslyšela kroky a zatajila dech.

"Nazdárek, ať jsi kdo jsi!" ozval se roztřesený hlas starší paní.

"Sybila, dobrý večer," zvolala a vykoukla hlavou zpoza igelitového závěsu.

"Dobrý i tobě, děvčátko," odpověděla padesátnice a jala se čistit si zuby.

Mladá žena ve sprše se rychle omyla, vymačkala z vlasů přebytečnou vodu, zabalila se do osušky a bleskově utekla do svého jednopokojového bytečku.

Jakmile se osušila, oblékla do pyžama a zalezla do postele, tma a samota ji přemohly a ona se dala do nekontrolovatelného pláče.

Od té doby s ním ani jednou nepromluvila, pokud to nevyžadovala výuka. Odmítala ho, i když on se ji pokoušel kontaktovat takřka denně. Zoufalost, v jakou ho uvrhla, mu neskutečně hrála na nervy, přesto se nemohl ubránit a pokoušel se na ni stále nějak dosáhnout. Tvrdohlavě mu odolávala, protože jí akorát připomínal ztracenou čistotu a bolavé svědomí.

"Co je ti? Jsi úplně mimo," strčil do ní jemně Ari, který si všiml, že se poslední týden úplně změnila. Byla letargická, unavená, melancholická. Ani trochu se nepodobala bezelstné dívce, již znal.

"Ale," zbručela a prohrábla si vlasy, "je toho na mě nějak moc. Jsem unavená," zalhala, neboť se spolužákovi rozhodně nemínila svěřovat.

"Jakto?" chtěl vědět.

Zamručela. Nevěděla, co mu odpovědět. Neuměla lhát.

"Můžu ti nějak pomoct?"

"No," pravila zadumaně, "nezajdeme zase na kafe?"

Nadšeně souhlasil. Byla ráda, že s ní souhlasil vyrazit. Potřebovala povzbuzení a společnost kamaráda, který by odvedl její myšlenky od událostí předešlých dnů. Stále se utápěla v pocitech viny a vlastní odpornosti. Potřebovala rozptýlení a Ariho společnost ji těšila. Choval se k ní velice hezky.

V kavárně s výhledem na fontánu se usadili do malého kanapíčka, tak akorát pro dvě osoby. Servírka tentokrát vypadala v o moc lepší náladě, což i Sybile udělalo velikou radost. Ari jí vyprávěl o svém sokolnickém zájmu, o nové narozených mláďatech, která vyžadovala spoustu péče a zodpovědnosti, a o tom, jak si ho oblíbilo mladé káně, s nímž trénoval. Mluvil s takovou láskou, až to jeho společnici dojalo a dalo jí to zapomenout na vlastní trable. Měla upřímnou radost za svého kamaráda.