Dotek temna

16.

Zabrala se do brouzdání stránkami z křídového papíru tak moc, že neslyšela klíč v zámku a z transu ji vytrhlo až otevření dveří a jeho kroky. Zaklapla knihu a otočila se k němu.

"To je krásné," prohlásil a zamířil k ní, "vrátit se domů a najít tě tady."

Políbil ji.

"Vždyť jsme dohodnutí," namítla.

"To nic nemění na tom, že je to příjemné," opáčil a zamířil do kuchyně.

"Jak ses měl?"

Chvíli mlčel, jen zíral do prázdna. Pak si konečně omyl ruce a přisedl si k ní.

"Překvapivě to nebyla úplná katastrofa. Ale, samozřejmě nešlo jen o přátelskou rodinnou večeři... To s nima není nikdy."

"Alespoň nějakou rodinu máš," zabručela Sybila tiše, spíše pro sebe. Z myšlenek na rodiče, o nichž neměla pražádnou představu, se jí dělalo nesmírně úzko. Museli být asi hodní, třeba se o ni starali velice dobře. Nemohla to věděl, ale nesmírně po tom toužila. Zadíval se na ni.

"Říká se, že rodinu si nevybíráš. Ale v to já nevěřím, protože moji praví rodiče jsou bůh ví kde. Možná jsme oba naprostí sirotci, co ty víš. Ale mě si tihle lidi našli. Mohli si pořídit x jiných dětí a vybrali si mě a teď jim vadí, že nejsem z plastelíny."

Azrael propletl ruce na prsou. Sybila se uchichtla, na což reagoval zmateným pohledem.

"Jak to myslíš, z plastelíny?" zeptala se. Jeho příměr jí přišel ohromně směšný.

"Mám pocit, že chtěli mít figurku, na kterou by dokreslili pusu a oči a která by dělala, co oni řeknou. Prostě si vymodelovat potomka podle formičky, když první nestačil..."

"Ty máš i sourozence?"

"No," Azrael se trochu kysele ušklíbl, "sourozence... Moc se s mojí sestřičkou nemusíme. Ona byla vždycky hlavně maminčin mazlíček, ale jenom s ní začaly jenom trochu mlátit hormony, hnedka to byl tatínek, ke komu se měla. Teď je jak pejsek. Vlastně jim to s ní vyšlo líp jak se mnou. Proto s nima taky nechci nic mít - cejtim se jak hračka."

"A proč by s tebou tedy chtěli mluvit?" Dívka sice nerozuměla účelu, jež měly děti ministra Osmara plnit, ale otázka jí přímo vyskočila v hlavě.

"Pořád mě chtějí zneužívat, proto mě taky otravujou... Ale už bych to nechal být. Nechce se mi to pitvat víc, než je nutné. Jen by mi to zkazilo náladu."

Něžně se pousmál a chtěl ji vzít za ruku, když si všiml že mu v cestě stojí jeho vlastní literatura. Vzal knihu a podržel si ji před obličejem. Sybila okamžitě nabrala barvu toho nejzralejšího rajského jablíčka a ošila se.

"Zajímavá volba," prohlásil a trochu ji tím popíchl. Zatřásla hlavou a odvrátila se od něj.

"Ležela hned tady!" vyjíkla, jak se jí studem sevřelo hrdlo. Kdyby jen tušila, jak si to užíval...

Souhlasně pokyvoval hlavou a bavil se jejím roztomilým a naprosto zbytečným záchvatem studu. Mlčel. Sledoval, jak červená pomalu bledne a nechává opět vyniknout bledý odstín její pokožky.

"A...t-tobě se tohle líbí?" zeptala se po chvíli polohlasně. Velice subtilně, jako kdyby se ptala napůl sama sebe. Upřeně a temně se na ni zahleděl. Pomalu se k ní naklonil, až se jí prakticky dotýkal špičkou nosu, a tichým, přesto velice znělým a tmavým hlasem prohlásil jediné slovo:

"Neskutečně."

Projel jí mráz po zádech jako nikdy před tím. I přes to, jak děsivý jí přišel dříve, nikdy nebojovala s třesem rukou tak, jako v tuhle chvíli. Zatajila dech. Zírala před sebe, protože se nesmírně bála otočit se směrem k němu. Děsily ji jeho oči. Ty smaragdově zelené démonické oči plné nočních můr, prosebných výkřiků a pozřených duší.

Nakonec jen na chviličku koukla a zjistila, že ji uhrančivý pohled nemohl ohrozit, neboť měl oči zavřené. Prohlížela si jeho tvář. Byl nesmírně krásný. Jen nos vypadal na jeho protáhlé, štíhlé tváři ještě větší, delší a špičatější, než doopravdy byl.

"Chci to zkusit!" vyhrkla z ničeho nic a tím ho nemilosrdně vytrhla z meditativního zamyšlení. Chvíli se rozkoukával po okolí a pak se zatvářil ustaraně.

"Jsi si jistá?" zeptal se opatrně. Přikývla a kývala nadšeně hlavou. Cítila srdce až v hlavě. Strach, jež v ní opakovaně a úspěšně probouzel, ji nakonec nádherně nabudil. Snad se mohlo zdát, že ji těšilo být děšena a blízkost někoho tak nebezpečného se zdála vzrušivě příjemná.

"Mmm, ne," prohlásil.

"Nevíš jak na to?"

"Vím moc dobře jak na to," ušklíbl se. "Ale zatím ne."

"Proč ne?" zeptala se skoro prosebným hlasem.

"Protože ti nechci ublížit. Má milá," prohrábl jí něžně vlasy, "musíš mi věřit."

"Věřím."

Zasmál se. "Netlač na pilu. Podívej, dokážeš mi teď říct, kde máš hranice? Co chceš a co ne? Řekla bys mi, kdyby se ti dělo něco, co nechceš?"

Vzal ji za ruku. Pootevřela ústa a přemýšlela.

"To je potřeba?"

Uchetl se. "Ano, to je potřeba. Měl bych strach a to je nebezpečné."

Sevřela v ruce rukáv jeho košile a vzhlédla k němu. Prosebně. Proč to jen dělala? Držel se s vypětím sil, aby po ní zuřivě neskočil.

"Pojď se mnou," vyzval ji vzal ji za ruku. Ložnice voněla čerstvě vypraným povlečením. Azrael si svlékl sako a pečlivě jej pověsil na ramínko a uklidil do vestavěné skříně. Otočil se na patě s rukama za zády.

Nosíval košile s vestou a jí to připadalo nesmírně vkusné a navíc mu to velice slušelo. Vypadal trochu jako viktoriánští upíři z romantických filmů.

"Líbí se mi, jak jsi odvážná," zašeptal, když se k ní otočil u kraje postele. Držel ji za ruku, za níž dívce pomohl vylézt na lůžko a pohodlně se usadit na patách. Chvíli ji nechal čekat a když se vrátil a sedl si za ni, vzal ji něžně za zápěstí. Ucítila jemný provaz.

Vázal pomalu, ale velice jistě. Tlak na jejich zápěstích, tvrdé uzly a nekompromisní tahy se jevily v kontrastu k něžným dotekům jeho dlaní, hladké látce povlečení a tichým slovům, jež pronášel, přesto však v symfonii vytvářely geniální harmonii.

"Jsi tak krásně klidná," pronesl.

Cítila radost a teplo. Usmívala se. Měla svázané ruce za zády a stačilo to na ohromný zážitek.

Skončil. Jeho doteky ustaly. Slyšela jen jeho dech a pak jí zašeptal do ucha:
"Jak se cítíš?"

Nadechla se, aby něco řekla, ale tělo se vzedmulo proti ní. Vzepjala se, aby ihned po tom prudce vydechla a nechala veškeré napětí odeznít. Odcházel z ní strach, obavy, smutek i všechny bolesti. Odplouvaly pryč. Soustředila se jen na dokonalý pocit v rukách. Byl to neskutečný pocit volnosti, osvobozující ji od ní samotné. Jaké to muselo být, kdyby ji provaz objímal úplně celou.

Do očí se jí nahrnuly slzy.

"V pořádku?" zeptal se ihned. Okamžitě zpozorněl. Uměl tak skvěle pozorovat lidi. Přikývla.

"Proč pláčeš? Stalo se něco?"

"To je štěstí," odpověděla a zaklonila hlavu, aby mu ji mohla položit na hrudník. "Cítím se tak moc v bezpečí. Tak moc...tvoje."

"Bohyně," vydechl a zabořil tvář do jejího krku. Nemohl se nabažit její vůně a zvuku jejího dechu.

Dívenka s bílými vlasy se zachvěla, když se k ní tak náhle přivinul. Maličko zatoužila být sama, ponořit se do vlastních vnitřních prožitků a hledět jen na své pocity.

Ale to nešlo. Kdyby zůstala osamocená v poutech, všechno by se zvrátilo. Stala by se obyčejným opuštěným vězněm v chladné místnosti, v temnotě a se svými vlastními strachy. To, že byl u ní a ještě k tomu tolik blízko, jen díky tomu se mohla cítit v bezpečí a jen díky tomu věděl, jak moc mu byla odevzdaná. Vzájemnost aktu mu přidávala váhu a význam. Proto na ni dopadla s takovou účinností a právě proto se její myšlenky okamžitě stočily k naléhavé potřebě jeho společnosti.