Dotek temna

22.

Trvalo mu notnou chvíli, než se zvládl uklidnit. Na druhý den si nechal napsat neschopenku a zůstal doma. Snažil se ze všech sil vymyslet nějaký smysluplný způsob, jak se vymanit z té pitomé situace. Proč tam vůbec jezdil... Možná by mu dali pokoj, kdyby je odignoroval úplně. Ale jistě, protože byl ochotný se s nimi obtěžovat, tak zase začali praktikovat starou dobrou metodu "Azrael to zařídí".

Naštvaně zavrčel. Ležel na pohovce, hlavou dolů a stehny se opíral o opěradlo a lýtka nechal volně viset. Chvíli spustil ruce za hlavu, pak je zase položil podél těla. Zuřivě uvažoval a čím víc přemýšlel, tím víc naštvaný se cítil. Prvotní šok a strach setřásl a vyměnil jej za spalující vztek.

Nakonec se prudce zvedl, popadl klíčky od auta a odjel k Rauně. Zazvonil. Chvíli se nic nedělo a pak vyběhla ven, rozcuchaná, očividně na sebe oblečení hodila jen rychle. Tričko měla naruby.

"Co chceš!" vyjíkla na něj. "Někoho tady mám."

"Tak ho vyhoď," zabručel a vešel dovnitř. Vybíhal schody, ale Rauna ho chytila za paži.

"Zastav se! Aspoň chvíli počkej," obešla ho a Azrael trpělivě vyčkával, než ho minul poměrně nevýrazný kravaťák a vrhl po něm vyděšený pohled. Zřejmě očekával, že dostane do nosu. Ale čahoun si ho vůbec nevšímal, jen k němu stočil zrak, když se míjeli.

"To mi sem musíš lízt?" obořila se na něj Rauna. "Co je?"

"Ty teď zavoláš Mirorisovi a řekneš mu, ať mi dá pokoj. Hned. Teď."

"Co?"

"Hned!" zvýšil na ni hlas. Vytřeštila na něj oči.

"Děje se něco?"

Rozzlobeně zavrčel.

"To se kurva děje. Jenom kývnu na to, že se s nimi sejdu na blbou nevinnou večeři, hned mě začne vydírat Seraphia. Takže když už se s Mirorisem tak...kamarádíš, tak mu řekni, ať jde do prdele ona i jeho malá holčička."

"Nevím, jestli mě poslechne," namítla Rauna opatrně.

Udělal k ní krok a kdyby mohl hypnotizovat pohledem, nejspíš by ji měl ve své moci. Temným a děsivým hlasem zachrčel: "Tak se snaž."

Nerad si vynucoval svoje silou, ale byl čas na protiútok. Neposlouchal ho nikdo. Nic nebylo podle něj. Vždycky, zas a znovu, to musel být on, kdo ustoupí. Nejen, že přesně tomu chtěl utéct, navíc mu přímo hrála na nervy ta do nebe volající drzost.

Odstrčila ho od sebe.

"Nebuď naivní, do háje. Může mě mít stejně na háku, jako každýho jinýho," prskla po něm. Pak se trochu uklidnila, natáhla k němu paži a jemně mu položila ruku na rameno.

"Udělám co bude v mojí moci, slibuju."

Odfrkl si a pak jí oplatil přátelské gesto.

"Díky."

***

Odcházel dost naštvaný, ale setkání s Raunou ho znatelně uklidnilo. Značná část obav z něj opadla. Navzdory tomu, že pochybovala o svém vlivu, on v něj měl velkou důvěru a uklidnil ho slib pokusu o nápravu. Protřel si čelo a pak nasedl do auta. Vytáhl telefon, podíval se na hodiny a napsal svojí milé krátkou zprávu s dotazem, zda už je ze školy doma.

Vzápětí dostal záplavu starostlivých dotazů, co se mu stalo a proč nedorazil do školy. Slíbil, že jí to poví, až se uvidí a oznámil jí, že si pro ni zajede.

Trochu protestovala, ale nakonec stihla být před budovou ubytovny dřív, než se vymotal z jednosměrných uliček, které záludně lemovaly Raunin dům.

"Co ti je?" vyhrkla na něj aniž ho pozdravila okamžitě poté, co se usadila vedle něj.

"Nic vážného," pokusil se vypadat co nejvíc v klidu to v dané chvíli šlo. "Jen jsem potřeboval den volna, abych si vyřídil pár věcí."

"Hm, chápu," špitla vesele a uculila se. Lehce ji pohladil po tváři. Jen se vyskytovala v jeho blízkosti, úplně všechno ostatní utichlo. Jemně se do dotkla bříškem prstu na špičce nosu a zazubila se.

"Jeden den a stejně se mi po tobě stýskalo," přiznal tiše a naklonil se, aby ji mohl políbit.

"Jedeme!" zavelela. Stáhl se a přikývl, i když malinko zklamaný. Uslyšel, jak si broukala nějakou melodii. Přišla mu povědomá.

"Copak si zpíváš?"

Trhla sebou, jak ji vytrhl ze zamyšlení.

"Hmm, já nevím. Někde jsem to slyšela, ale netuším, co to je za písničku."

"Mně to připomíná Labutí jezero."

"To je co?"

Vrhl po ní tázavý pohled.

"Neznáš Labutí jezero? Ten balet?"

Zavrtěla hlavou a dodala: "Měla bych?"

"No určitě bys měla. Je to asi nejznámější balet, co existuje. Najdu nějakou nahrávku a podíváme se, co ty na to? Ale je to docela dlouhé."

"To by bylo super! Jak moc dlouhé?"

"No, nějaké tři hodiny. Byl jsem na tom v divadle jen jednou a stačilo mi to. Navíc já radši operu, když už se dokopu k nějaký kultuře."

"Ty taky neznám," přiznala tesklivě.

"No, to znamená víc příležitostí si je poslechnout spolu, ne?"

Zaparkoval nedaleko domova. Poskakovala, jako kdyby ji na konci cesty čekal Čaroděj ze země Oz. Napadlo ho, že by se mu hodilo mít nějaké to přání, ale bohužel na ně čekal jen prázdný byt.

"Uděláš mi čajík?" řekla sladce, jakmile odhodila boty a rozeběhla se po dřevěné podlaze, aby se mohla sklouznout. Zazubil se. Její dobrá nálada odvedla jeho myšlenky pryč od starostí. Dával vařit vodu, když si zase začala cosi broukat. Pohupovala se do rytmu. Opřel se lokty o kuchyňskou linku a zaujatě ji pozoroval.

"Umíš tančit?" zeptala se ho po chvíli.

"Tak, do tanečních jsem chodil. Kdysi."

"Dneska nám povídala češtinářka o tancování a bylo to hrozně super."

"Tak proto jsi taková rozdováděná."

"Ano!" vyskočila do vzduchu a tleskla nad hlavou. "Nauč mě tancovat!" Přihopkala k němu a vlasy jí vlály kolem hlavy sem a tam. "Prosím." Spojila ruce v prosebném gestu. Zamručel.

"No, můžu to zkusit, ale jsem na tohle trochu dřevo," prohlásil a poodešel k varné konvici, aby zalil zelený čaj s mátou. Jal se hledat cukr, ale nemohl si vzpomenout, kam ho mohl schovat.

"Tomu nevěřím," oponovala a plácla se dlaněmi do tváří. Pozorovala ho, jak prohraboval ve skříňce všemožné nádobky, až konečně našel tu s cukrem. "Netušila jsem, že bys byl schopný sladit čaj," komentovala.

"Tenhle se ale slazený pije, víš," odvětil. "Naopak se sladí hodně, aby pořádně nakopnul."

"Hm, abych usnula."

"No, jestli budeš dál poskakovat po bytě, nebál bych se."

"Anó!" Rozeběhla se k němu a pokusila se mu vyskočit na záda, když se ohýbal, aby našel lžičku na zamíchání nápoje. I přesto byl moc vysoký, takže do něj narazila a odrazila se nazpátek. Rychle se otočil a chytil ji za ruku, i když nehrozilo, že by ztratila rovnováhu. Přitáhl ji k sobě blíž a zvedl ruku, aby mohla projít bránou a udělat otočku. Zatočila se několikrát a pak zakročila a udělala elegantní poklonu s rozpaženýma rukama.

"Jak jsi překrásná," zhodnotil a Sybila se zarděla s rozkošným úsměvem na tváři. Opravdu se pohybovala nesmírně ladně - zřejmě měla pro tanec nějaké nadání. Sledoval ji, jak poskakovala ve volném prostoru jeho velkého obývacího pokoje a srkal čaj.

Trable skoro odezněly.