Dotek temna

6.

„Do hajzlu, já neumim ani hovno," zaúpěl kluk, který s ní sdílel lavici. Zahleděla se na něj, jak se marně pokoušel před hodinou si do hlavy nacpat to, na co měl týden času. Jmenoval se Ari a byl jeden z mála, jejichž jméno si dovedla vtěsnat do hlavy. Měl dlouhé černé vlasy a potetovaný krk. Nedělal tolik problémů a většinou se stranil ostatních. Chtěl žít a nechat žít.

„Tak...to nějak ode mě opiš," navrhla. Lekl se jí, moc spolu nemluvili. Chvíli na ni zaměřil tmavočerné oči a přimhouřil je.

„To fakt?" zeptal se nedůvěřivě. Přikývla. „To by bylo fajn."

Pousmál se na ni. Nevídala ho usmívat se, ale když konečně, úplně se rozzářil. Což bylo téměř zázračné u někoho s havraními vlasy a temnýma očima, kdo chodil neustále oblečený v černém a v okovaných botách. Vypadal navzdory vzezření skoro něžně.

Test. Nesnášela testy. Tolik nervů a stresu a učení. Většinu věděla a znala, ale do písemky prostě měla problém to napsat správně. Najednou jí začala paměť zlobit tak, že si nedovedla na slova vzpomenout ani v češtině, natož pak v angličtině. Zajela si rukou do vlasů a zaťala pěst. Čas se chýlil ke konci a ona si pořád nebyla jistá jednou z odpovědí. Píšou se tam dvě s nebo ne? Marně se snažila vybavit si slovo ve slovníku, ale najednou tam zela díra... U všech všudy!

Nakonec slovo nechala, jak ho napsala a odložila propisku. Zkusila dát Arimu co nejvíc prostoru, aby si mohl odpovědi opsat. Naštěstí si učitel víc hlídal zadní lavice, takže si jich nevšiml. Nikdy předtím nepodváděla, ale bylo jí ho moc líto. Přála si, aby dostal dobrou známku a měl trochu lepší náladu. Pořád se tak moc mračil. Potřeboval někoho, kdo by ho rozveselil. Maličko uspěla, když se díky ní usmál.

„Hele, moc díky," oslovil ji po hodině. Tolik spolu snad nikdy nemluvili.

„Já to asi taky nemám správně," přiznala. Pokrčil rameny.

„Mně stačí trojka."

Jí nestačila. Ale on by asi mohl být spokojený. „Nechtěla bys jít večer ven?" zeptal se. Zůstala na něj civět a netušila, co by mu měla odpovědět.

„N-no," soukala ze sebe, „m-možná na chvíli po škole. Mám hodně práce."

„Nevadí, aspoň na chvíli. Stejně nemam co dělat."

Nemyslela si, že mluvil vážně, ale když si s ní sedl na obědě a pak čekal u šaten, nejspíš o její společnost opravdu stál. Proč? Vždyť mu jen dala sešit. Vlastně byla ráda, měla by si prý udělat nějaké přátele. Alespoň to jí tvrdil psychiatr. Nečekala, že by to mohl být někdo z její povedené třídy.

Zamířili do parku hned před školou. Maličkého, ale plného zákoutí určených pro čtenáře a lidi, kteří chtěli sami rozjímat. Spíš se tam ale scházely všemožné pochybné party a dělaly nepořádek. Šli kousek dál, dorazili k umělému jezírku. Ari měl celou dobu v jednom uchu sluchátko a ani jednou na ni nepromluvil.

„Ty jseš nemocná?" zeptal se. Zaskočil ji náhlou otázkou.

„J-á...jo, jsem," vykoktala. „Měla jsem nehodu a nic si nepamatuju."

„Já myslel, žes vod někaď vylítla a přešla k nám," prohlásil a popotáhl.

„Ne, já...já za to nemůžu. Prostě se mi to stalo."

„Jasný," přivřel oči a strčil ruce do kapes. Další tetování měl na předloktí. Obě s motivy ptáků. To pod bradou byla vrána, na předloktí orel.

„Máš rád ptáky?" zeptala se, když si toho všimla. Zasmál se a neodpověděl. „Hej, co je?"

„Tak dobře se neznáme, abych ti na todle odpověděl."