Dotek temna

9.

Ačkoliv jí lékař slíbil omluvenku, přesto druhý den dorazila do školy. Strachovala by se o Ariho a on by se určitě strachoval o ni. Navíc se cítila daleko lépe. Stačilo si odpočinout, vyspat se a ráno už byla jako rybička. Nechtěla zbytečně zameškat.

I přesto, že ten den se třídním učitelem žádnou hodinu neměli, postávala později před jeho kabinetem a odhodlávala se s ním promluvit. V jedné ruce měla sako, které mu potřebovala vrátit a ve druhé lejstro, o němž s ním potřebovala hovořit. Toho druhého se obávala značně víc.

Vše probíhalo jako pokaždé – pozval ji dovnitř, pozdravila ho a on ji vyzval, aby se posadila. Odmítla, chtěla zůstat stát. Neprotestoval, jen si ji zkoumavě prohlížel.

„Jsem rád, že jste se zastavila. I když jste možná mohla zůstat jeden den v posteli."

„Nebylo to potřeba. Chtěla jsem vám vrátit sako," sdělila a podala mu kus oblečení.

„Děkuji," přijal jej a pověsil na opěradlo židle. „Nemusíte se zpovídat, ale směl bych vědět, co se stalo?"

„Nervozita. Prý...nervozita," vysvětlila jednoduše a velice tiše. „To je vlastně ještě totiž další věc, co jsem s vámi chtěla..." nedořekla, jen párkrát přešlápla a podala mu papír.

„Co je to?" chtěl vědět a dal se do čtení. Neodpovídala, jen čekala, co na to řekne. Zvedl k ní obličej a tázavě se na ni zahleděl.

„To je vtip?"

„Doporučení."

„Přechod do jiné třídy? Kvůli mně?" Poskočila, když to vyslovil nahlas. Nejraději by to v tichosti celé vyřešila a vůbec se s ním o tom nebavila. Nechtěla, aby se to stalo, jen jí to prostě doporučil lékař. Kvůli nevolnosti navštívila hned několik doktorů a mezi nimi i psychiatra, který došel k závěru, že by nejlepší bylo jiné, méně stresující pedagogické působení. Jeho reakce navíc velice zaváněla obyčejným zraněným egem.

„J-já to mám jen...jen to m-mám d-donést...já. Já..." zajíkla se. Nemohla se ani nadechnout. Musel být naštvaný a nechtěla to odnést. Jen mu donesla papír, nic víc nechtěla rozebírat. Mlčel, očividně přemýšlel.

„No," řekl po nepříjemně dlouhém uvažování, „můžete odejít a já tohle předám vedení," ukázal na lejstro. „Nebo se můžete posadit a popovídat si."

„O čem?"

„Sedněte si."

Chvíli přemýšlela, ale nakonec mu vyhověla. Překonala strach a posadila se. Nevypadal nazlobeně. Působil dokonce vstřícně. Odkašlal si.

„Budeme diskrétní, ano?" Když přikývla, pokračoval: „Víte, v jakém jsme prostředí, že?" Přikývla. „A víte, že láskyplný přístup mého předchůdce nefungoval, že?" Přikývla. „Jsem si jistý, že taky tušíte, proč jsem přišel zrovna já zrovna sem, že?" Pootevřela ústa.

„A-asi ano," pípla.

„Jste hodná a máte zatracenou smůlu, že jste skončila zrovna tady. Přál bych vám přechod jinam, kdybyste v tomhle ohledu měla na výběr. Bohužel, podmínky jsou, jaké jsou. A bohužel, nemohu dělat rozdíly mezi vámi a ostatními."

Odmlčel se.

„Mrzí mě, jestli vám to výrazně ublížilo."

Nevěříčně na něj zírala. Nechápala, co právě řekl. Vlastně nemohla uvěřit ničemu z toho, co jí říkal. Najednou byl naprosto jiný. Jako by do třídy vcházel v dokonalém kostýmu sadistického pedagoga a ve skutečnosti se za převlekem skrývala lidská bytost schopná cítit.