Dotek temna

23.

"Mám pro tebe překvapení!" přiběhla k němu. "Nemáš zítra nějaké povinnosti, že ne?"

"Co je zítra?"

Zasmála se a odpověděla: "Sobota přeci."

"Tak to mám volno, proč?"

"Můžu u tebe zůstat přes noc," vykřikla a rozhodila rukama. Reagoval daleko odměřeněji, než čekala - lehce se pousmál. Nic víc. Naklonila hlavu na stranu.

"Ty nemáš radost?"

"Co? Mám, samozřejmě, že mám," ujišťoval ji. "It's a wonderful surprise but a surprise nonetheless."

Zazubila a s chichotem se odběhla posadit na pohovku. Sledoval, jak se jí sukně vlnila kolem kolen a napadlo ho, jestli jí nebylo v takovém oblečení moc chladno. Zanedlouho ji následoval. Seděla na patách s rukama na kolenou a vzhlížela k němu, jak ji obcházel. Než se posadil, vyskočila na nohy. I když stála na pohovce, stejně byl o kousek vyšší. Rozdíl se ale rozhodně o dost zmenšil.

"Copak?" zeptal se.

"Pojď mě naučit aspoň jeden tanec," navrhla, chytila ho za ruku a seskočila na zem. Neochotně mručel, ale nakonec ji následoval do prostoru.

"Ale...jaký?"

"Já nevím. Jaké jsou tance? Asi nějaký jednoduchý."

"Hm. Bojím se, perličko, že jsi asi opravdu moc malinká," přemýšlel nahlas.

"Ne, ty jsi moc velký," namítla. "Jak si mám stoupnout?"

Udělal k ní krok blíž a roztáhl ruce do toho nejobyčejnějšího tanečního postoje.

"Měla bys mě chytit jednou rukou tady," ukázal na biceps, "a druhou mi dát do dlaně."

Pohlédla na něj, pak na svoje nohy a pak zpátky na obra. Smutně kníkla a natáhla se. Nakonec ho chytila za nastavený loket, protože sice dosáhla, ale tančilo by se jim opravdu nepohodlně.

Snažil se jí popsat kroky, ale sám s nimi relativně vzato zápasil. Nechodil tančit. Od posledního věnečku se na parketu neobjevil ani jednou. Připadal si hloupě. Jako pokaždé, když se pokoušel o něco, co mu naprosto očividně nešlo. Ne že by byl vyložené prkno, pohybovat se uměl, ale tanec zkrátka nebyl jeho typ zábavy. Absolutně postrádal smysl pro rytmus a moc dobře to o sobě věděl.

"Hm, ne," zhodnotil po chvíli snažení, "tohle nejde."

"Ale jde, podívej," řekla, pustila se ho a předvedla mu kroky naprosto správně. Očividně našla něco, k čemu rozhodně měla velké nadání. "Je to snadné."

Poskakovala ve dvoudobém taktu okolo něj s rukama za zády.

"Pro tebe, mé nebe, pro tebe," opáčil s úsměvem. Z ničeho nic vyrazila směrem k němu - opět se pokoušela zdolat sekvoj, jíž bezpochyby byl. Tentokrát ji chytil a zvedl do náruče.

"Copak to děláš, hm?" prohlásil a položil své čelo na její. Spojila mu ruce za krkem a přitiskla se k němu. Donesl si ji zpátky na kanape a posadil se, aniž ji pouštěl. Zavrněla a něžně se mu otřela o rty. Rozpletla ruce a položila mu dlaně na ramena, hladila ho na krku a hravě k němu přibližovala rty, aby je zase odtáhla. Nakonec to nevydržel a políbil ji. Přitiskl ji k sobě tak náhle a silně, jako by její rty necítil měsíce.

Chutnala tak božsky. Tak moc...

Na nic dlouze nečekal, rovnou jí zajel oběma rukama pod sukni. Lekla se, vypískla a prudce se odtáhla.

"Hej!"

"Hm?" zamručel a naprosto bez zaváhání chytl gumu punčochy a kousek ji stáhl.

"Ah!" vykřikla znovu. "Co to..."

I přesto, jak se snažila dělat drahoty, nemohla mu odepřít radost z toho, když ji svlékal. Posadila se vedle něho. Když ale přiblížil své rty k jejím, lehce ucukla.

"J-já nevím..." kníkla skoro neslyšitelně.

"Povídej," vyzval ji šeptem. Jako by všechno mělo zůstat jen mezi nimi, i když v místnosti byli sami.

"Nevím, jestli... Víš, jestli to bude dobré."

"Tak to nechme být," navrhl a pokrčil rameny.

"Ne!" vykřikla prudce. Usmál se.

"To se ale musíš rozhodnout."

Chvíli na něj bezradně zírala. Nevadilo mu trpělivě čekat. Stačila mu její prostá přítomnost. Nadechla se, ale zůstala na něj dál hledět s otevřenými ústy. Pak kníkla.

Nakonec prolomil ticho Azrael: "Mám nápad."

"Ano?" lehce ožila. Přikývl. Klekl si na zem a natáhl se výš, aby si dál mohl užívat teplé, vstřícné polibky. Držela ho blízko u sebe, což se mu nesmírně líbilo. Fakt, že nějakým způsobem dávala najevo opětované city, byl pro něj odjakživa důležitý. Toužil po tom zoufale moc. Potřeboval vědět, že po něm toužila stejně tak, jako on po ní. Uměla ho zahrnout láskou, něžnými pohledy a doteky a předrahými slůvky.

Pomalu a velice citlivě jí roztáhl nohy od sebe, a odtáhl se od jejích úst, aby se vzápětí náhle a rychle přesunul do jejího klína. Znovu se polekala a srazila kolena k sobě.

Vzhlédl a měl co dělat, aby se nezačal smát. Tázavě vzhlédl.

"Já... Mmm... Já se hrozně stydím," svěřila se naštěstí bez váhání a nemusel se jí složitě vyptávat. Přišlo mu to z nějakého důvodu ještě humornější, ale zvládl si zachovat vážnou tvář. Neříkal nic, jen ji něžně políbil na odhalené kolínko. Opřel o něj hlavu a zadíval se jí do tváře. Pak se trochu tajemně pousmál a prohlásil: "Jako kdybych tě už neviděl."

Očividně se uvolnila. Párkrát se jí otřel nosem o odhalenou pokožku. Pak se odtáhl, napřímil a položil jí na každé stehno dlaň. Naklonil se k ní tak, aby jí mohl zírat přímo do očí a aby slyšela velmi zřetelně a dobře: "Já to chci."

Neodvážila se vydat ani hlásku, jen mu velice poslušně vyhověla. Opřela se, aby se jí pohodlně sedělo. První doteky se jí zdály zvláštní, neznámé. Tak se jí někdo takovým způsobem dotýkal úplně poprvé. Brzy ale zapomněla na pochyby a stud, neboť bylo poznat, jak moc si činnost užíval. Slyšela tlumené sténání, jako by jedl nějaké naprosto výtečné jídlo. Snad mu to bylo příjemnější, než jí samotné...

Vyprázdnila mysl. Už poznala, že když bude hloubat nad blbostmi, tak z toho rozhodně nebude mít vůbec nic. Ucítila prsty. Nejdřív jen lehce ohmatával okolí a pak se naprosto rozhodně pustil dovnitř. To všechno bylo...dokonalé. I kdyby chtěla, už by se ve vlastní hlavě ztratit nedovedla. Pocit byl moc intenzivní a vytrvale si vymiňoval pozornost.

Jak moc neznala vlastní tělo. A nikdy by si ani nepomyslela, že jí k tomu dopomůže někdo jiný. Ale ty překrásné pocity, mravenčení v konečcích prstů, brnění v břiše a ty neskutečně božské poryvy čisté a nefalšované vášně. Víc a víc a všechno jen a jen pro ni a ona to přijímala plnými hrstmi. Každičký jeho dotek, pohyb a každý zvuk, který vydal byl perfektní.

Až konečně... Zatnula prsty do látky, jíž byla pohovka potažená, a ztrácela se ve vlastním dechu. Nebylo nic než on, ona a její slast.

Připadala si, jako by se probudila ze snu. Celý svět se na chvíli obrátil vzhůru nohama a bylo nezbytné, aby se zase rozkoukala v realitě.

"Spokojená?" uslyšela otázku, jakoby z dálky. Shlédla a s hlubokým výdechem přikývla. Odtáhl se a sáhl kamsi za sebe. Stále na ni zpříma hleděl, s jeho typicky démonickým úšklebkem, výsostně spokojen sám se sebou. Teatrálně si olízl rty a gurmetsky mlaskl.

Poposedla a narovnala se.

"Jsi strašný," okomentovala gesto. Zazubil se, vylovil za zády kapesník a zatímco šplhal vedle ní, otíral si tvář.