Dotek temna

14.

Uklízela zrovna nákup, když se na telefonu rozsvítil displej a na něm jméno démona, jež ji pronásledoval několik uplynulých dnů. V první chvíli se jí v krku udělal knedlík a na prsa jako by jí padl těžký kámen. Pak se jí zmocnil vztek, že si vůbec dovolil ji obtěžovat. Otočila se zády, ale to už se začal hlásit strach, co jí mohl ještě psát. Chtěl jí snad vyhrožovat?

Nakonec zvítězila zvědavost a touha zbavit se napětí, jež by cítila v nevědomosti. Nechtěla s ním mluvit, ale zprávu si mohla přečíst a úplně ji odignorovat. Ze slov svítících z obrazovky se jí zatajil dech. Zakryla si ústa dlaní a dopadla na postel za sebou. Omlouval se. Bylo mu to líto? Měla by ho vyslechnout?

Zalitovala, že neměla srdce ani odvahu s ním promluvit už dávno. Ideálně rovnou. Ale potřebovala být ten večer sama. Srovnat se sama se sebou.

Ťukla na displej, aby telefon zahájil hovor. Stulila se na posteli do klubíčka a nervózně vyčkávala, až se ozve jeho hlas.

"Ano?" nenechal telefon zvonit příliš dlouho.

"Chtěla bych, abyste mě už prosím nechal být," řekla potichu. "Prosím," zašeptala po chvíli, mlčení. Přemýšlel nad odpovědí.

"To mne mrzí," prohlásil po chvíli.

"J-já nechci, aby... Nechci, totiž...," odmlčela se. Musela se zhluboka nadechnout a zase vydechnout, než se odhodlala vyjádřit. "Nejsem úplně ráda za to, co se stalo. A nechci se za váš čas vyrovnávat takhle."

"Prosím?" ozvalo se z druhé strany nechápavě. Zatímco hledala ta správná slova, jemu secvaklo, o čem hovořila. "To by mě ani nenapadlo žádat."

Prudce se posadila.

"Ne?" zeptala se nejistě.

"Nikdy."

"A... A proč tedy..." vyloudila zoufalý sten. "Proč se to stalo?"

Snažil se odhadnout, jestli se ptala opravdu nebo chtěla slyšet specifickou odpověď. Smysl by dávalo oboje. Měl chuť odpovědět: "Proč ne?" ale připadalo mu to pro danou chvíli příliš necitlivé. On sám to tak prakticky vzato vnímal - neptal se na to, proč mít sex, ale proč ho nemít. Většinou. V tomhle případě šlápl krutě vedle.

"Nejspíš proto, že jsme chtěli, aby se to stalo," odpověděl nakonec. "Tedy, alespoň jsem se domníval, že to tak bylo."

"Ale...!" chtěla něco říct. Zarazila se uprostřed věty a on trpělivě čekal na pokračování. Když začala být chvíle ticha příliš dlouhá, promluvil:

"Máš právo se zlobit."

Dalších pár okamžiků ticha přerušilo tlumené vzlykání.

"Ale no tak," pravil něžně a teskně, "neplač, prosím. Bolí mě slyšet, jak pláčeš."

"Můžu přijít?" vyhrkla najednou.

"Nejsem doma. Navíc si nemyslím, že je dobrý nápad, aby ses teď toulala venku. Je už dost pozdě."

"Nechci být sama," špitla.

"Můžu přijít k tobě."

"Ano? Prosím, ano."

***

I přes to, že mu poslala adresu, věděl moc dobře, kam jít. Věděl příliš.

U vchodu do panelového domu se nacházela kukaň, v níž seděla vrátná. Ani trochu nesplňovala stereotyp vrátných - šlo vlastně o nevýraznou, upravenou třicátnici, která si pročítala nějaký bulvární časopis. Jak procházel okolo, zkoumavě se na něho zahleděla, ale nijak ho nekontrolovala. Nejspíš se pravidla zpřísňovala až po desáté hodině, anebo je nebrala příliš vážně.